„Opravdu jste byl poručníkem císaře Maxmiliána?“ ptá se kolemjdoucí v roce 1906 na ulici na pražských Vinohradech pozdě večer starého, ale vzpřímeného a urostlého pána.

„Ne Jeho Veličenstvo, ale já byl skutečným vládcem Mexika,“ odpoví důstojně Václav Šrámek, kterému ve zdejších hospodách přezdívají „Mexikán“, a zamíří do nevěstince s názvem Libuše.

Z hostinců v okolí současného Tylova náměstí v Praze odchází bývalý rakousko-uherský důstojník Václav Šrámek (1836 – 1931) na začátku 20. století jako poslední a kolem půlnoci se objeví v hodinovém hotelu Libuše na dnešní Bělehradské ulici, kde má rezervovaný pokoj.

I když je mu už přes 70 let, neodepře si žádnou rozkoš a s úsměvem přivítá krásnou blondýnku. „Ahoj generále,“ osloví ho rozverně modrooká žena s vnadnými křivkami. „Charlotto, jsi nádherná, pojď ke mně,“ odpoví jí dychtivě Václav.

Žena se sice jmenuje Lucie, ale jméno bývalé mexické císařovny jí lichotí. Václav s oblibou oslovuje svoje milenky jmény šlechtičen, se kterými se prý v životě se setkal.

„Budu ti vyprávět, jak jsem s císařem dobýval Mexiko,“ dodá Šrámek, když se k němu dívka vášnivě přitulí. Uplyne 20 let a Šrámek stále žije.

Pro novináře se stane kuriozitou, protože je nejstarším českým účastníkem mexické války z let 1864 – 1867. Bojoval v ní s Maxmiliánem Ferdinandem Habsburským (1832 – 1867) za mexické císařství.

Hledají se dobrodruzi, zn. s dobrým chováním

Když Maxmilián Habsburský, mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I. (1830 – 1916). 9. dubna 1864 podepisuje smlouvu, podle které se vzdává nástupnictví na rakouský trůn, stává o den později je zvolen mexickým císařem.

Pražské Národní listy otisknou inzerát, ve kterém rakouské ministerstvo války hledá pro dobrovolnický vojenský sbor Österreichisches Freiwilligen Corps do Mexika„osoby dobrého chování, neženaté, které nemají výše čtyřiceti let, jsou silného těla a křesťanského náboženství“.

Zájem je obrovský, verbíři by klidně získali mnohem víc než požadovaných 6000 mužů a 300 námořníků.

Dobrovolníci se upisují k šestileté vojenské službě. Nadchne je povýšení, vysoký žold a slib, že když se budou chtít v Mexiku usadit, získají zdarma půdu.

Pěšáci dostávají při naverbování 25 zlatých (za tu částku by mohli mít dva sudy piva) a za každý den služby potom 15 krejcarů (přesně tolik stála slepice).

Nové vojsko, v jehož čele stojí hrabě František Thun-Hohenstein (1826 – 1888), je pestrou směsicí lidí z různých koutů rakouského císařství. Nechybí v něm ani 628 dobrovolníků z Čech a 320 z Moravy.

Muzikant vydělá víc než doktor

Dobrovolnický sbor do Mexika najímá za výhodných finančních podmínek i hudebníky do dvou plukovních kapel.

„Každý, kdož řádně znalý jest hudby na nějaký nástroj, obdrží 100 zlatých na ruku, a sice 60 zlatých hned, jakmile byl naverbován a 40 zlatých při zařazení do armády,“ píší Národní listy.

Pro porovnání v témže vydání shání továrna lékaře a nabízí mu roční plat 200 zlatých.

Když 28. května 1864 přistává v přístavu Veracruz v Mexickém zálivu loď Novara s císařem Maxmiliánem a jeho manželkou Charlottou, nechybí na její palubě první Češi, kteří budou sloužit na novém císařském dvoře, a panovníkova námořní kapela.

Jejími členy jsou i čeští klarinetisté František Vacek z Cítova, Jan Pavlík z Dolních Beřkovic a Antonín Pištora z Předonína u Roudnice.

Čeští vojáci připlouvají do Mexika na dalších lodích Bolivian a Peruvian a bojují hlavně v Tezuitlánu, pevnosti střežící cestu z Veracruzu do hlavního města Mexika, později i v severomexickém Zacatlanu.

Umírám za Mexiko

Bohužel boje končí Maxmiliánovým neúspěchem. Císař 6. prosince 1866 vojsko rozpouští. Většina bojovníků se vrací zpátky domů. Císař je dopaden a odsouzen k trestu smrti zastřelením.

19. června 1867 ve městě Querétaru ještě nedozní poslední tóny písně La Paloma (v překladu Holubice.

Čeští hudebníci dlouho tvrdili, že La Paloma je česká píseň, která se dostala do Mexika a upozorňovali na její podobnost s písní Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená.

Píseň La Paloma ale složil Španěl Sebastián Iradier, když v roce 1861 navštívil Kubu), kterou si císař přál zahrát, a kulky zasahují svůj cíl. V Maxmiliánově případě ale špatně, musí dostat novou ránu z milosti.

Čeští vojáci, kteří se v roce 1867 vrací domů, dostávají nabídku sloužit v rakouské armádě. Osud těch, kteří odmítnou, není jednoduchý. Pokud nejsou z bohatších rodin, živí se většinou jako pomocní dělníci nebo žebrají.