Sestra představená bere do ruky metlu silnou jako lidský prst. Švihá s ní po zadku trucovité dívky. Bolí to pořádně, ale 16letá Hanka ani necekne. „Just budu ticho,“ kouše se bolestí do rtů. Dostane 25 ran.

Nebude poslouchat nikoho, a ty protivné řádové sestry už vůbec ne! Stejně znovu uteče…

Už koncem 18. století se v monarchii objevují první ústavy, které mají pečovat o zanedbanou, opuštěnou, mravně ohroženou, nebo přímo zločineckou mládež. Úpravou občanského zákona z roku 1811 mládež poprvé dostává právní ochranu.

Od té doby jako by se s pečovatelskými ústavy roztrhl pytel. Snahu některých dobrovolníků pečovat o mravně narušenou mládež v roce 1854 posvěcuje zákon č. 96, který schvaluje vídeňská Říšská rada.

Povoluje policejní dohled nad živly, které se „vyhýbají práci, živí se žebrotou nebo se oddávají potulce“.

Individuí je dost

Novým občanským zákoníkem z roku 1885 země monarchie dostávají nařízeno zakládat tzv. zemské polepšovací ústavy pro mladistvé. Názory na funkci polepšoven se ale různí. Debata o nich 5. ledna 1886 probíhá i na Sněmu království českého.

Rodiče nezvedených dětí, kteří se o zemských polepšovacích ústavech již doslechli, sami chodí na úřady a žádají o umístění svých potomků v takovém zařízení. Jeden z diskutujících na sněmu, referent dr.

Anton Waldert (1823–1892), ale rodiče spíše odrazuje:

„Milí občané, toho vám neradím, tady se nepolepší, nýbrž se spíše zkazí…“ Upozorňuje, že není dobré dávat dohromady mládež s vysloveně zločineckými sklony s tou, která má ještě šanci na opravdové polepšení.

Poslanci se ale shodnou na tom, že polepšovny jsou potřeba – existuje prý už dost individuí, která je zaplní.

Řady zločinců se ztenčí

O vznik polepšoven se u nás stará známý politik František Ladislav Rieger (1818–1903) a poslanec Říšské rady a Sněmu Království českého Čeněk Hevera (1836–1896), který je dokonce autorem spisku Vězeňství a ústavy dobročinné.

V něm vysloví názor, že prevence a výchova jsou nejlepším lékem na kriminalitu:

„Kdyby se dětem takovým poskytlo vychování, školy náboženské, vzdělání…, jak blahodárně by to účinkovalo na naši bezpečnost a jak by se řady zločinců tenčily a kobky žalářní se vyprazdňovaly!“ S jeho posvěcením se rodí první skutečné polepšovny.

Už v roce 1888 vzniká ústav pro dívky v Kostomlatech u Teplic. Děvčatům ve věku od 14 do 18 let, které sem putují, se říká „káranky“.

Výprask posvěcený zákonem

Úkolem této polepšovny je, „aby káranky, na základě zákonných ustanovení tam dodané, polepšené byly a z nich se staly nucenou prací, jakož i vhodným vyučováním, pracovité a nábožně-mravné ženy“. Vždy se ale nedaří mládež zkrotit.

Neposlušné dívky i chlapci mohou být v polepšovnách trestáni až třídenním půstem nebo fyzicky. Povoluje se „trest bití v počtu 25 ran holí pro muže a metlou pro ženy a nedospělce ve věku od 14 do 18 let,“ hlásá zákon o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117 z roku 1852.

Řádové sestry od sv. Karla Boromejského jsou v Kostomlatech rázné. Instrukce nařizují „zacházet s kárankami přísně a spravedlivě, svědomitě je vychovávat, vyučovat a vyvarovat se hrubého a surového jednání“. Trestat smí jenom sestra představená.

Někdy stačí veřejná důtka, ale při stálém odmítání poslušnosti se ke slovu dostává hůl.