Muž vezme do ruky klacík s  koncem roztřepeným až na jednotlivá měkká vlákna. Vsune ho do úst a opatrně si s ním čistí zuby. Když ho po chvíli vytáhne, má svěží dech. Bez obav se přitočí ke své milé a políbí ji. Má svěží voňavý dech.  

Babyloňané už kolem roku 1500 př. n. l. udržují svůj chrup čistý pomocí takzvaného žvýkacího klacíku Meswak. Obsahuje antibakteriální látky a zuby se s ním dobře čistí i leští. Stejnou proceduru čištění úspěšně provádějí ve stejné době i staří Egypťané.

U nich dokonce není myslitelné, aby někdo odešel na věčnost bez výbavy na čistění zubů. Jsou to právě Egypťané, kdo už přibližně ve 4. století př. n. l. připraví první zubní pastu. Skládá se z pepře, soli, mátových listů a okvětních lístků kosatce.

Stačí jim husí pírko

„Musím vybrat jemné štětiny, aby nepoškozovaly dásně,“ říká si při práci mladý Číňan, který kolem roku 1400 dokončuje zubní kartáček. Číňané umějí zhotovit velmi nástroj, který si poradí s chrupem, v němž uvízly kousku potravy.

Do bambusové nebo kostěné hůlky vsazují štětiny z divokého sibiřského kance. Evropští cestovatelé si první kartáčky přivážejí jako suvenýry domů. Většina obyvatel starého kontinentu nad nimi ale pohrdlivě odfrkne. Zuby si nečistí, maximálně používají párátka z husího pírka.

Za všechno může cukr

Velká část lidí má proto zkažené zuby a páchnoucí dech, kromě jiného i v „důsledku rostoucího dovozu a konzumace cukru, sladkého ovoce a cukrovinek,“ jak píše britská historička Virginia Smithová.

Během středověku se přísun cukru do Evropy raketově zvyšuje. Lidé si s jeho nárůstem neporadí ani žvýkáním listů, nebo čisticími hadříky či klacíky. Měkké zubní kartáčky a pasty se začínají používat až ve 2. polovině 18. století.

Chudině stačí prasečí štětiny

Anglický obchodník William Addis (1734–1808) skončí v roce 1770 ve vězení za pobuřování a nudí se tam. Nemyslí, že je dobré čistit si zuby hadrem potřeným směsí ze sazí a soli, což je tehdy běžná metoda.

Vězeňského dozorce proto požádá, aby mu sehnal štětiny. Inspiruje se koštětem a zapíchá je do otvorů v kůstce, která mu zbyla od jídla. Po propuštění se svým nápadem podniká. Kartáčky nabízí zákazníkům.

Po jeho smrti firmu převezme syn stejného jména, který v roce 1840 už nabízí čtyři modely zubních kartáčků. Bohatší klienti si kupují pomůcku s jezevčími štětinami, chudší se spokojí s prasečími.