Rok 1940 nevěstil pro budoucí vývoj světa nic moc dobrého. Dvě obludné totality, Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský Svaz byli stále spojenci. Stalin ovládá půlku Polska a pobaltské země, Hitler má v moci Rakousko a Československo.
Německý wehrmacht poté poráží Polsko, Dánsko, Norsko, země Beneluxu a nakonec i Francii.
Churchillova Velká Británie je ve svém boji proti nacistům osamocena, i když ze druhé straně Atlantiku se jim začíná dostávat alespoň určité materiální podpory.
Německo v roce 1940 nemá v Evropě konkurenci, zbývají už jen Britové. Hitlerovi se do invaze na britské ostrovy dvakrát nechce. Jeho vidění světa je jasné: není důvod, proč by Anglie a Německo měly být ve válečném stavu.
Oba národy přece představují nejvyšší rasu, ať se Britové starají o své impérium a Německu nechají volnou ruku v Evropě
Jenže Angličané měli štěstí v neštěstí, protože v jejich čele stál Winston Churchill. Ten nahradil signatáře Mnichovské dohody Nevilla Chamberleina. Chamberlein byl o správnosti své tehdejší politiky přesvědčen i nadále:
„Je nad slunce jasnější, že kdybychom museli bojovat v roce 1938 (kdy Mnichovská dohoda o odstoupení čs. pohraničního území byla podepsána – pozn. aut.) výsledek by byl mnohem horší.“
Po kapitulaci Francie byla britská situace vskutku kritická. Londýn koketoval i z možností vystrčit mírová tykadla prostřednictvím italského diktátora Mussoliniho. Po krátkém váhání se Churchill rozhodl jasně a na vládním zasedání prohlásil:
„V těchto dnech jsem důkladně přemýšlel o tom, zda je součástí mých povinností uvažovat o zahájení jednání s tím člověkem (Hitlerem – pozn. aut.).
Ale bylo by zbytečné domnívat se, že když se pokusíme uzavřít mír nyní, budeme mít lepší podmínky, než když si ho vybojujeme. Němci budou žádat naše loďstvo, naše námořní základny a mnohé další.
Stali bychom se vazalským státem, třebaže by byla ustanovena britská vláda, která by však byla jen Hitlerovou loutkou. Na druhé straně máme nesmírné rezervy a výhody.
A já jsem přesvědčen, že jeden každý z vás by povstal a svrhl mě z mého místa, kdybych jen na chvíli pomyslel na vyjednávání či kapitulaci.
Má-li dlouhá historie našeho ostrova skončit, ať skončí jen tehdy, až každý z nás bude ležet na zemi zahlcen vlastní krví.“
Británie tedy bojovala dál. Nacistické vedení se pokusilo zlomit jejich odpor masivními leteckými nálety, kterými trpělo především civilní obyvatelstvo. V záloze pak mělo další tah a tím byla německá invaze na britské ostrovy.
Hitler se ovšem moře instinktivně obával a doufal, že Britové „přijdou k rozumu, svrhnou toho opilce Churchilla a uzavřou mír. Nevidím důvod, proč by tahle válka měla pokračovat.“
Léto 1940 bylo po celé Británii ve znamení obav z útoku německých obojživelných sil. Docházelo k mnoha falešným poplachům, skoro každý den přišla do Londýna hlášení o německém vylodění.
Hitler nařídil, aby plány operace Lvoun, jak zněl krycí název invaze, byly hotovy do půlky srpna 1940. Námořnictvo v čele s admirálem Readerem však bylo skeptické.
Podle střízlivých odhadů mohlo přes moře dopravit jen 13 z potřebných čtyřiceti divizí. K invazi, jak už dnes víme, nakonec nedošlo.
Dobový tisk však tvrdí něco jiného. 16. září 1940 mělo německé vojsko vyplout, leč útok britských vzdušných sil je údajně zastavil. Například americký časopis War Illustrated s odvoláním na očité svědky napsal, že z plánované operace se stala doslova jatka. „Mrtví, utopení a ranění se počítali na desítky tisíc.“
Američtí novináři také napsali, že francouzské nemocnice v blízkosti pobřeží byly přeplněny německými vojáky s popáleninami na celém těle. Vinu na tom měly mít zápalné pumy, které měla shazovat britská letadla na invazní plavidla.
Vznítila se i nafta rozlitá na hladině, což se stalo osudným mnoha vojákům, kteří vyskakovali z hořících lodí.
Americký tisk odhadoval německé ztráty na těžko uvěřitelných 350 000. Američané, kteří v té době pobývali v okupované Belgii (USA tehdy ještě ve válce s Německem nebyly), tvrdili, že viděli v mořských vlnách těla německých vojáků, která nesla jasné stopy popálenin. 17. září přijel na bruselské nádraží lazaretní vlak plný těžce raněných Němců.
Ve válečné vřavě se na tuto aféru pozapomnělo. Až po skončení války v roce 1945 se celý případ dostal k projednávání v britském parlamentu.
Britský ministr informací Geoffrey Lloyd prohlásil, že šlo o německý experiment, který měl ověřit spolehlivost azbestových obleků, jež vlastnili němečtí vojáci pro případ, že by u britských břehů narazili na překážku v podobě zapálené nafty.
O rok později Churchillův nástupce v úřadu premiéra Clement Atlee přiznal, že spálená těla německých vojáků se doplula až k britskému pobřeží. Nebylo jich však velké množství, Atlee hovořil nanejvýš o třiceti případech.
Každopádně, onoho září roku 1940 se muselo něco stát. Zcela jistě se ovšem nejednalo o utajenou invazi, která selhala. Je možné, že nalezená těla patřila těm německým vojákům, na které na rutinním cvičení zaútočilo královské letectvo.
Klidně se mohlo stát i to, že oběti pocházely z německé Luftwaffe. A nelze vyloučit ani to, že vše bylo dílem britské propagandy, která potřebovala zlepšit morálku ztrápeného obyvatelstva.
