Jsou jich miliardy, pohybují se po obloze jako temný mrak a kam dopadnou, tam lidé přijdou o úrodu. Nezaplašíte je, nezastavíte, nepostřílíte. Nepomůže proti nim oheň, voda, ani dobré slovo.
Zemědělci, kteří osídlili americké Velké planiny, mají za sebou neúrodný rok 1873, neobvykle tvrdou zimu a velmi suchý začátek léta 1874. Většina z nich se přesto nevzdává naděje. Den co den hledí k nebi a čekají na první známky blížícího se deště. To, co v červenci přijde, však nečekají.
Zatmění kobylkami
Když dvanáctiletá Lillie Marcksová jako každé ráno s nadějí pohlédne k obloze, zahlédne podivný temný mrak táhnoucí se až k obzoru. Podivně se vlní a ona má pocit, že vrčí.
Vzápětí začne o střechu farmy, stromy i ploty rachotit nazelenalé krupobití. Lillie se křikem běží ukrýt domů. „Sarančata. Byly jich miliony a ve vzduchu vypadaly jako nazelenalé sněhové vločky.
Nikdy dřív jsem nic takového neviděl,“ vzpomíná farmář Harold Jenkins.
Stejný pohled se naskytne lidem od Iowy přes Minnesotu až po Kansas a Texas. Toho dne totiž zaplaví Velké pláně miliony Rocky Mountain sarančat (Melanoplus spretus). Sedají na domy, hemží se za okny, pokrývají pole i stromy.
Kolem stěn a plotů se jich vrší hromady tak vysoké, že svou vahou drtí ty, které jsou vespod. Když se Farmáři vzpamatují z prvního šoku, běží přikrýt drahocenné studny. Pitná voda je však to jediné, co mohou zachránit.
Jako by nastal soudný den
Sarančata během několika dnů krajinu doslova oholí. Jako žíravina rozpustí kukuřici i pšenici na polích. Sežerou každé stéblo trávy na loukách, každý lísteček na stromech.
„Na broskvoních mi v sadu zůstaly viset jen pecky na holých větvích,“ popisuje zkázu jeden z farmářů. Proniknou do chlévů i do domů. Sežerou dobytku slámu, ovcím vlnu přímo na těle, farmářům zásoby jídla v sudech i spížích, oblečení i deky. „Sežraly mi všechno. Kromě hypotéky,“ tvrdí s hořkým humorem jeden z postižených.
Děti pláčou i křičí hrůzou, na jedné farmě se duševně pomátne těhotná žena, jejíž manžel týden před náletem sarančat odjel za obchodem. Farmáři bojují. Pobíjí sarančata po stovkách dřevěnými deskami, posypávají je střelným prachem, který pak zapálí.
Otec Lillie Marcksové vykope příkop kolem plotu, který naplní dřevem a zapálí. Je to však stejně marné jako snaha farmářů dostat hmyz z pole provizorními „škrakbami“ nebo kombajny přebudovanými na vysavače. Sarančat je prostě příliš mnoho.
A nejenže zničí veškerou vegetaci, ale když se zvednou, nechají po sobě půdu pokrytou páchnoucími výkaly a hnijícími těly, které mění rybníky a řeky v hnědou smrdutou břečku.
Kdo může, pomůže
„Viděli jsme rodiny, které neměly na svých farmách co jíst. Viděli jsme rodinu, kde jich kvůli nedostatku jídla šest zemřelo během šesti dnů,“ píše se v jedné z reportáží z místa katastrofy.
Entomolog Charles Valentine Riley (1843-1895) v reakci radí jíst sarančata. „Žerou je hospodářská i divoká zvířata, dokonce i člověk jedl hmyz už ve starověku.
Tak proč se k tomu nevrátit?“ Hmyz je podle něj nejen výživný, ale také chutný.Národ reaguje na pohromu sbírkami peněz i zásob, které železnice bezplatně dopravuje na postižená místa z východního i západního pobřeží.
Situací se zabývá i vláda, která zajistí nové osivo a finační úlevy. Na pomoc přijíždí armáda, která s blížící se zimou přiváží tisíce těžkých kabátů, zimní boty, vlněné deky i tuny trvanlivých potravin.
30 000 000 tun hladových kusadel
Jde o jednu z nejmohutnějších zaznamenaných invazí hmyzu. Vyvolá ji pravděpodobně sucho a nedostatek potravy, které sarančata donutí roztáhnout křídla a vydat se do úrodnějších oblastí.
Odhady tvrdí, že hejno obsahuje až 13 bilionů sarančat o celkové váze téměř 30 milionů tun. Táhnou od severu k jihu a zamoří oblast o rozloze přes 5,2 milionů kilometrů čtverečních.
Škody dosáhnou astronomické částky, která by dnes odpovídala téměř 90 miliardám korun. Ale nejde jen o konkrétní hmotné škody. Katastrofa na několik let zastaví migraci na západ.
Mnoho osadníků, kteří se chtějí vyhnout hladu, zejména ze západního Kansasu a Nebrasky, donutí opustit své sny o novém životě a vrátit se na východní pobřeží nebo putovat dál na západ. Kansas přichází přibližně o třetinu svého obyvatelstva.
Tvrdá odveta
Není divu, že vláda sarančatům vyhlásí válku. Podle nově schváleného zákona má každý muž ve věku 16 až 60 let povinnost věnovat dva dny likvidaci sarančat. Najít je nebylo těžké, v některých místech se jimi půda přímo hemžila. Pomohla i příroda.
Když se totiž na jaře roku 1875 začaly líhnout larvy z bilionů nakladených vajíček, většinu jich zabily pozdní sněhové bouře, které se přehnaly oblastí v jarních měsících.
Výsledek se brzy dostavil. Naposledy byl druh Melanoplus spretus spatřen v Kanadě roku 1902 a dnes je řazen mezi vyhynulé.
„Příčina vyhynutí dodnes není zcela jasná, ale podle všeho je na vině orba a zavlažování, které narušily jejich přirozený životní cyklus,“ říká entomolog Milton Sanderson (1910-2012).
