Vojenský zběh don José noří dýku do těla své lásky. Carmen klesá do prachu býčí arény. Ještě poslední povzdech zhrzeného milence. Po 4,5 hodině představení opona padá k zemi. Z publika se ozývá jen vlažný potlesk. Mnohem více je slyšet vzrušený šepot. Kdesi v koutku jedné z lóží pařížské Komické opery se krčí zkroušený skladatel.
Uprostřed léta 1873 Georges Bizet (1838–1875) objevuje novelu Carmen od francouzského spisovatele Prospera Mérimée (1803–1870).
Příběh o cikánské dělnici z továrny na doutníky, který se odehrává ve Španělsku zhruba v roce 1830, ho nadchne. Ne tak zástupce Komické opery, pro kterou by skladatel rád novelu upravil do hudební podoby. Až po dlouhých peripetiích dostává zelenou.
„Napsal jsem operu plnou čistoty a energie, plnou barev a melodie,“ září Bizet nadšením v létě 1874. Je hotový, ale ke svému uvedení má jeho dílo ještě stále hodně daleko…
Podléhá své divě
Skladatel totiž horko těžko shání zpěváky pro titulní role. Postava cikánské svůdnice není zrovna to, po čem pařížské primadony touží. Nakonec se ke spolupráci s Bizetem uvolí mezzosopranistka Célestine Galli-Marié (1840–1905).
A zdá se, že je pro roli Carmen jako stvořená. Spekuluje se o jejím milostném poměru se skladatelem. V říjnu 1874 se začíná zkoušet. Pro orchestr i sbor to není žádný med. Hudebníci mají problém některé složité pasáže zahrát, zpěváci vyzpívat.
„Musíte tu partituru upravit,“ neustále Bizet slýchá od vedení divadla. Sám učí sboristy vyrovnat se s tím, že na pódiu nebudou jako obvykle stát v úhledné řadě, ale budou se muset i poprat nebo kouřit doutníky.
Kritika je nelítostná
Komická opera má 3. března 1875 vyprodáno. Na premiéru Bizetovy Carmen jsou všichni zvědaví. V průběhu všech čtyř aktů je skladatel jako na trní. „Předpovídám definitivní a beznadějný propadák,“ odtuší.
Publikum, které onu vlahou březnovou noc budovu opery opouští, je rozpačité. Kritika následující den nemilosrdná. „Je to plagiát.
Georges mě vykradl!“ vykřikuje navíc skladatel Charles Gounod (1818–1893), Bizetův velký vzor, přítel i rival v jedné osobě. Autor Carmen je zlomený. Jen málokdo jeho práci pochválí.
„Konečně drama se skutečnými muži a ženami, a ne s obvyklými loutkami Komické opery,“ ozve se na jeho obranu básník Theodore de Banville (1823–1891). To je ale vše.
Večer, kdy se nehraje
Krátce po premiéře Carmen Bizet onemocní angínou. Choroby se dlouho nemůže zbavit. Strádá fyzicky i duševně. Na jeho zdraví se podepisuje dřívější pracovní nasazení i skutečnost, že je silným kuřákem. V květnu 1875 se nemoc přihlásí znovu.
Na sklonku měsíce se Bizet odebírá na svůj letní byt poblíž Paříže. Cítí se trochu lépe. Jde si zaplavat do řeky. Následující den mu stoupá teplota. Prodělává srdeční infarkt. Finální kolaps přichází v ranních hodinách 3. června 1875. Ani ne 37letý Bizet umírá.
Jeho Carmen byla do té doby uvedena v Paříži celkem třicetkrát. I když vedení opery dávalo k dispozici lístky zadarmo, hlediště často zelo z poloviny prázdnotou.
Jakmile zpráva o skonu skladatele ale dorazí do metropole, celý hudební svět se pohrouží do smutku. Představení Carmen v Komické opeře se 3. června 1875 ruší. Galli-Marié není s to v ten smutný večer vystoupit před diváky. „Slyšeli jste to?
Prý spáchal sebevraždu,“ kolují Paříží fámy o Bizetově smrti. Zasvěcení tušili, že na tom není psychicky dobře… Tisk rázem obrací. Kritikové, kteří doposud měli pro Bizeta jen samá negativní slova, ho rázem opěvují jako velikána francouzské opery.
