Jako v říši snů si připadá španělský dobyvatel Hernan Cortes, když se svými muži v listopadu 1519 vstupuje do aztécké metropole Tenochtitlánu. Přepych tu je patrný na každém kroku.

Domorodý vládce Montezuma jen na uvítanou věší Cortesovi na krk tlustý řetěz ze zlata a drahých kamenů. Španěl v té chvíli netuší, že ani ne za rok se jeho krásný sen promění v noční můru…

Aztékové Evropany hostí a nechávají si od nich leccos líbit, neustále jsou ale ve střehu.

Dobře skrývaný odpor nakonec vypluje na povrch 20. května 1520. Stačí, aby Cortes (1485–1547) vytáhl paty z města a svěřil velení jednomu ze svých věrných druhů Pedru de Alvaradovi (asi 1485–1541).

Právě proti němu se Aztékové vzbouří. Španělský dobyvatel totiž nechal v hlavním chrámu v Tenochtitlánu zmasakrovat přední indiánské velmože a kněží. „Chtěli jsme zabránit další lidské oběti,“ hájí Španělé svůj zásah. Aztékové však vědí své:

„Do chrámu je vehnala touha po zlatých špercích, kterými byli účastníci rituálu ozdobeni.“ Španělská obydlí v Tenochtitlánu se ocitají v pevném aztéckém sevření.

Loutce se vysmějí

„Nechte bílé muže v klidu odejít,“ zkouší to ještě na svůj lid aztécký vládce Montezuma II. (asi 1465–1520), který se v posledních měsících proměnil v Cortesovu poslušnou loutku. Běsnící dav je mu odpovědí.

Aztékové se zavrženému vládci posmívají a na jeho hlavu se snášejí kameny i šípy. Podle některých pramenů Montezuma po agresivním útoku vlastních lidí umírá. „Musíme se odsud dostat za každou cenu,“ říká tehdy svým mužům Cortes.

Zásoby, které mají v Tenochtitlánu, se rychle tenčí. Dochází jim potraviny, voda i střelný prach. „Utečeme pod rouškou noci,“ nastiňuje Cortes druhům.

Bouře jim nepomůže

„Žádáme o týdenní příměří,“ sdělují španělští vyjednavači Aztékům. Zároveň slibují, že na konci uvedené lhůty Evropané vrátí všechny poklady, které ve městě za svého osmiměsíčního působení nashromáždili, a v míru odejdou. Cortes hraje o čas.

Datum odchodu pro své muže stanovuje na noc z 30. června na 1. července 1520. O vracení zlata a drahokamů však nemůže být ani řeč. Každý Španěl má cennostmi nadité kapsy i vaky na zádech…

Aztékové předtím zničili většinu hrází, vedoucích z ostrovníhoTenochtitlánu na pevninu. Španělům nezbývá než se vydat jedinou možnou cestou – západním směrem na Tlacopan. Cortesovi muži se kradou po špičkách spícím městem. Jejich útěk kryje prudká bouře.

Zdá se, že Aztékové zapomněli postavit stráže. Už už se před Evropany otevírá cesta po hrázi, když vtom se ozve křik. Domorodá hlídka prchající muže zahlédla a vyvolala poplach.

Zradí je zlato

Cortes v čele svých vojáků prchá po náspu, jak nejrychleji dokáže. Z obou stran však na ně dopadají mračna šípů, které Aztékové vystřelují z kanoí na jezeře Texcoco. V nastalém chaosu po sobě vyděšení dobyvatelé na úzké hrázi šlapou, padají do vody, topí se.

Jejich nakradené poklady je stahují ke dnu. Jakmile po bouři vyjde měsíc, pod jezerní hladinou se zablýskne zlato. Voda je krví Evropanů zbarvená doruda. „Taková hrůza, taková hrůza,“ opakuje otřesený Cortes. Sám je raněný.

Jakmile se ocitl na pevnině, zastavil koně. Se zdrceným pohledem vyhlíží své muže, jimž se podařilo uniknout ze spárů smrti. Když mezi přicházejícími spatří silně krvácejícího Alvarada, zalesknou se v očích obávaného dobyvatele slzy.

„Noc nářků“ nebo také „noc slz“, jak se jí říká, se pomalu chýlí ke konci. Španělské ztráty činí zhruba 600 mužů. Cortés je o půl roku později pomstí, když aztéckou metropoli vyplení a indiánskou říši definitivně zničí.