Jeho nedobrovolným poskytovatelem potravy se stává velmi často dobytek, odpočívající na pastvinách. Jeho krví se upír nacpe tak, že nemůže ani létat. Na člověka útočí zřídka a na jeho zaplašení neplatí žádné zaručené recepty z lidových bájí. Zato však roznáší vzteklinu.

Legendy líčí upíry jako zlé bytosti, které se nevidí v zrcadle, jsou nesmrtelné a vstávají z hrobů, aby lidem vysávali krev. Jakkoliv zní pověst a jméno upíra zlověstně, ve skutečnosti strachu mnoho nenažene.

Upír obecný (Desmodus rotundus) je totiž drobné zvíře s tělíčkem měřícím okolo devíti centimetrů. Jde o druh netopýra, který žije v tropických a subtropických oblastech Střední a Jižní Ameriky. Žije v koloniích, které obvykle čítají od 20 do 50 jedinců.

Jejich obydlím jsou nejčastěji jeskyně a dutiny stromů. Kolonie upírů rovněž nacházejí domov ve starých studních, důlních šachtách a opuštěných budovách.

Tam také tráví celé dny, na lov se tento malý živočich vydává zásadně po setmění a nelétá obvyle dále, než 5 až 8 kilometrů od svého domova. Upíři mezi sebou komunikují pomocí ultrazvukových signálů.

Draculin zachraňuje životy

K životu upír nutně potřebuje krev, která mu slouží jako výhradní zdroj potravy. K jeho kořisti ho neomylně přivede speciální termoreceptor na obličeji poblíž nozder, který mu také umožňuje zjistit, kudy proudí krev v jejím těle a kde je tedy třeba kousnout.

Toto místo pak zasáhne ostrými zoubky v horní čelisti, které dokážou porušit i silnou kůži, jakou mají například divoká prasata nebo krávy. Ty napadá velmi často, když v noci spí na pastvinách.

V typickém případě přistanou v blízkosti zdroje potravy a opatrně k němu dojdou po zemi. Zvíře se většinou neprobudí a tak ani netuší, že na něm hoduje nevítaný host. Pokud se přece jen vzbudí, není to moc platné, upír se nedá jen tak snadno odehnat.

Na jednom hostiteli se obyčejně vyskytuje pouze jeden hladovec, výjimku tvoří matky s potomky. Sliny upírů obsahují speciální látky, které působí jako anestetikum a také zabraňují srážení krve.

Jedna z nich je pojmenovaná draculin a považuje se za vynikající antikoagulancium. Jeho průmyslově vyráběné deriváty se testují jako lék, rozpouštějící krevní sraženiny. Je důležitý zejména při léčbě mrtvice a infarktu. Kousnutí upírem proto dlouho krvácí i poté, co upír ukončí své hodování.

S plným žaludkem se létá těžko

Díky této látce krev po kousnutí upíra z rány volně vytéká a ten ji olizuje. A to do té doby, dokud se nenacpe téměř k prasknutí. Drobounký tvoreček, který váží do 50 gramů, má opravdu velkou chuť k jídlu.

Často je po svém hodování tak těžký, že se nemůže odlepit od země a do svého obydlí se musí vydat pěšky. Příliš mu to nevadí, je totiž poměrně rychlý a obratný běžec. K pohybu vpřed používá i na zemi svá křídla.

Krev potřebuje upír ke svému životu a bez jejího přísunu hodně rychle slábne. V takovém případě se o něj postarají jeho druhové z kolonie.

Navrátilci, kteří měli štěstí a nasytili se, vyvrhnou trochu krve do hladových tlamiček jedinců, kteří takové štěstí neměli. Upíři se mezi sebou poznávají a často si tuto službu oplácejí.

I když se živí výhradně krví teplokrevných živočichů, člověka napadají velmi zřídka. Přesto se i takové případy stávají. Například v letech 2007 a 2008 zemřelo po kousnutí upírem několik desítek Indiánů v odlehlých oblastech Venezuely.

Příčina smrti nesouvisela se ztrátou krve. Upíři je nakazili vzteklinou. Tu totiž velmi často přenášejí. Kromě upíra obecného se krví živí ještě další dva druhy upírů.

Jsou to upír bělokřídlý (Diaemus youngi) a upír ptačí (Diphylla ecaudata), ti však napadají především ptáky.