Sotva pětiletý chlapec je polomrtvý únavou, když ho jeho průvodce sundává z koně. Vystrašené dítě ze sebe vzápětí vypraví několik předem naučených vět v němčině. Jeho příjezd na dvůr Jindřicha Korutanského není ani přes honosný doprovod zrovna velkolepý. Sňatková diplomacie se ale na pocity dítěte neptá.

Český král Jan Lucemburský (1296–1346) se rozhodl získat důležité Tyroly, a tak svého mladšího syna Jana Jindřicha (1322–1375) v roce 1327 zaslíbil o čtyři roky starší Korutanově dědičce Markétě (1318–1369), v té době nejžádanější nevěstě Evropy.

S hatmatilkou nepochodí

Tolik potřebná jiskra mezi dvěma dětmi nepřeskočí. Přesto Jan Lucemburský tlačí na to, aby byly co nejdříve oddány.

Uvědomuje si, že takhle Tyrolsko stále nemá úplně pojištěné.

Jeho přání se vyplní 16. září 1330. I když má otec nevěsty věčně hluboko do kapsy, uspořádá skvělou svatební oslavu, na níž se sjíždějí přední šlechtici z celé Evropy. Mezi mladými manželi je však již tehdy cítit značné napětí.

„Nerozumím té jeho hatmatilce,“ pohoršuje se Markéta nad neochotou chotě naučit se jazyk nové země. Ona si uvědomuje význam svého postavení a snaží se mu přizpůsobit. Jediné, co Jana Jindřicha zajímá, je ale lov. Manželka ho nechává zcela chladným.

Nepochopení se mění v nenávist. Kronikáři se zmiňují, že Jan Jindřich dokonce Markétu opakovaně kouše, škrábe a bije. Naplnění svazku po sexuální stránce se odsouvá na neurčito.

Bratr radí, jak na to

Jindřich Korutanský umírá v roce 1335. Markéta společně s Jindřichem se ujímají vlády. U dvou dospívajících osob, které se sobě navzájem vyhýbají, je to ale oříšek.

Pomoci jim přijíždí starší bratr Jana Jindřicha, budoucí český král a císař Karel IV. (1316–1378). Sourozenci má radit nejen ve státnických záležitostech, ale také ho nabádat, aby navštívil manželčino lože.

„Nechápu, jak je možné, že ještě nezplodil dědice,“ rozčiluje se totiž s postupem času i Jan Lucemburský, který ví, že potomek páru by vládu jeho rodu nad Tyrolskem jedině upevnil.

Jak Jan Jindřich dospívá, získává si po celé zemi pověst sukničkáře, jen své manželce se tělesně vyhýbá. Bodrým Tyrolanům brzy vadí, jak se Lucemburkové snaží na úkor dědičky Markéty převzít vládu nad jejich zemí. Potají začínají se svou paní spřádat plány, jak se Jana Jindřicha zbavit.

Zavřela mu bránu

„Provdám ji za svého syna,“ kalkuluje zatím římský císař Ludvík Bavor (1282/1287–1347), na něhož se ve vší tichosti Markéta obrací s žádostí o pomoc.

Aniž by Lucemburkové cokoli tušili, císař přesvědčuje svého ovdovělého syna Ludvíka Braniborského (1315–1361), aby se s vládkyní Tyrol oženil. Mladý muž zprvu váhá – vždyť Markéta je provdána za jiného… Nakonec ale svolí.

Na svátek Všech svatých roku 1341 se Jan Jindřich se svými pochybnými kumpány vrací z lovu na hrad Tirol v blízkosti italského Merana, kde dlí jeho manželka. Rázně zabuší na bránu, ale nikdo neotevírá. Ani po spršce nadávek se vrata do hradu neotevřou. „Čarodějnice,“ spílá Jan Jindřich choti.

Nezbývá mu než vyhledat nocleh jinde. Na kraj se snáší tma, zemi skrápí chladný listopadový déšť, ale vyhládlou družinu Jana Jindřicha odmítají i další hrady. Jakmile pochopí situaci, jeho nohsledi od něj rychle dávají ruce pryč.

Vyčerpaný Lucemburk nakonec nachází azyl až u aquilejského patriarchy. Markéta se 10. února 1342 vdává za Ludvíka Braniborského. Konečně získává manžela, kterého si může vážit.

„Moje první manželství nebylo naplněno, proto bylo neplatné,“ vysvětluje před světem svůj krok a ještě umocňuje potupu Lucemburků.