Sedm let strávil budoucí císař Rudolf II. ve Španělsku, na etiketou sešněrovaném dvoře svého strýce Filipa II. Jak moc se těšil domů! Jenže s návratem přichází hořké zklamání. Na dědice habsburské říše ve střední Evropě se ve Vídni rázem slétají supi.
Ať už jsou to jeho další strýcové Ferdinand Tyrolský (1529–1595) nebo Karel Štýrský (1540–1590), kteří se cítí ošizeni ve svých nárocích na moc, nebo jeho vlastní bratři.
Zvláště Matyáš (1557–1619) je Rudolfovi (1552–1612) nepříjemný. „Je drzý, rozmazlený, nevycválaný,“ pohoršuje se následník trůnu nad bratrovým chováním.
Jakýsi šestý smysl mu napovídá, že právě s tímhle bratříčkem bude mít v budoucnu ještě hodně potíží…
Roční almužna
Rudolfův otec Maxmilián II. (*1527) umírá v říjnu 1576. Na jeho dědici teď je, aby se ujal samostatné vlády. Ač by se mohlo zdát, že Rudolf získal skvělou říši, je to jen vnější pozlátko.
Pod ním se skrývá řada problémů a hlavně nedozírné dluhy. A o peníze tu jde vždy až na prvním místě. Podle zásady o nedělitelnosti říše veškerou moc drží ve svých rukou Rudolf.
Jeho pěti mladším bratrům přiznává otcova závěť pouze roční apanáž ve výši 25 000 zlatých. Při rozmařilém způsobu života všech Habsburků to opravdu není mnoho. „A ty jejich ambice…,“ tuší Rudolf, že by se mu sourozenci nejraději vrhli po koruně. Nikomu v rodině nemůže věřit.
Setkání s rebely
Bavorské Řezno je na sklonku roku 1576 slavnostně vyzdobeno. Do města přijíždí novopečený císař Rudolf II., v jehož početném doprovodu nechybí ani bratr Matyáš.
Oba Habsburkové se tu setkávají se zástupci vzbouřených nizozemských provincií, kteří po říšském vladaři požadují, aby zprostředkoval mírové jednání mezi nimi a jeho španělskými příbuznými.
Katolická nadvláda španělských Habsburků není vesměs protestantským nizozemským provinciím rozhodně po chuti. „Všimli jste si, jakou pozornost nám věnoval arcivévoda Matyáš?“ sdělují si po schůzce nizozemští rebelové.
V následujícím roce mu umírněné jižní provincie potají nabízejí post generálního guvernéra.
Měl bratra líp hlídat
Nikým nepozorován opouští Matyáš narychlo Vídeň. Je bez peněz, má jen své sny o samostatné vládě. Vydává se za nizozemským dobrodružstvím, aniž by o tom měl jeho starší bratr ponětí.
„V Nizozemí jsou ohroženy zájmy nejen španělské větve, ale i rakouské linie habsburského rodu, ba dokonce základní zájmy celé říše,“ je přesvědčen bláhový mladíček.
Když se v roce 1578 nechává generálními stavy prohlásit místodržícím, výrazně tak narušuje politiku svého španělského nevlastního strýce dona Juana d´Austria (1547–1578), který se ve stejné době pyšní titulem guvernéra Španělského Nizozemí.
Velikána evropské politiky a legendárního vítěze od Lepanta takhle ponížil arcivévodský mladíček! Evropa se baví na úkor Habsburků. „Taková ostuda!“ zuří Rudolf ve Vídni.
Madrid mu celý incident dává za vinu, protože nedokázal udržet mladšího bratra pod kontrolou. Matyášovo nizozemské dobrodružství se protáhne až do roku 1581 a končí stejně neslavně, jako začalo.
Arcivévoda se musí se sklopenou hlavou vrátit domů, aniž by ve vzbouřených provinciích čehokoli dosáhl. Propast mezi ním Rudolfem II. už nikdy nebude možné překonat.
