Američan George Washington Plunkitt si při veřejných zakázkách si nechává od firem platit za pomoc při prosazování jejich zájmů na úřadech. O svém působení píše s novinářem Williamem L. Riordonem knihu. Stává se úspěšným vzorem pro městské politiky.

Společnost Tammany Hall, založená v roce 1786 ve Spojených státech amerických, hájí zájmy Demokratické strany.

Dává šanci přistěhovalcům, hlavně Irům a jednou z jejích nejvýraznějších postav se na přelomu 19. a 20. století stává George Washington Plunkitt (1842 – 1924), senátor zvolený za stát New York a jeho nejvlivnější patnáctý okres. Ačkoli má jenom tři roky vzdělání, dotáhne to daleko.

Využívá příležitost

„Vidím svoji příležitost a využiju jiI go to that place and I buy up all the land I can in the neighborhood.,“ říká Plunkitt v jednom z rozhovorů s americkým novinářem Williamem L. Riordonem. „Jdu a skoupím pozemky v okolí,“ jak úspěšně dosáhne zisku, když se má stavět například železnice.

 „Není upřímné účtovat dobrou cenu a vydělat na svých investicích a předvídavosti?“ poznamenává a Riordan jejich rozhovory publikuje v knize Plunkitt of Tamany Hall. V jednom ze svých projevů George popisuje rozdíl mezi poctivostí a nepoctivostí:

„Nečestné je pracovat pro svůj vlastní zájem, čestné hájit zájmy své strany, stavu nebo něčí osoby.“

Příspěvek úředníkům

Pomáhá tak například obětem domovního požáru, zaplatí nájem chudé rodině, aby zabránil jejich vystěhování.

„Bankéř z Wall Streetu si myslí, že je ostuda nabídnout něco úředníkovi, který má plat od 1500 do 1800 (dnes by odpovídalo 19 300 dolarů) ročně, ale ten, kdo má takový plat, sám říká: To je v pořádku. Kéž bych to byl já (na místě úředníka – pozn. red.),“ míní Plunkitt.

Praxe versus morálka

Harvardský profesor a politolog James Q. Wilson (*1931) ve svém článku v New York Times Magazine v roce 1968 obhajuje Plunkittovo chování.

V článku „Korupce není vždy skandální,“ píše, že „morální otázky většinou zakrývají praktické problémy, i když morální otázka je poměrně malá a praktické záležitosti jsou důležité.“ Uvažuje, proč peníze nebo zboží přeměnitelné na hotovost se považují za korupci, ale sousedskou pomoc nebo sponzorství veřejnost neodsuzuje.

„Korupce je podle své definice špatná,“ nepochybuje Wilson. Plunkittovi ale přisuzuje zásluhy, protože prý „správně využíval informace, když město plánovalo koupi soukromého majetku.“ Za upřednostnění společnosti nebo banky si senátor nechává zaplatit.