Když v roce 1871 Francie prohraje prusko-rakouskou válku, musí právě sjednocenému Německu zaplatit 5 miliard franků válečných reparací. Spousta peněz sice Německo postaví na nohy, ale jenom na krátkou dobu. Finanční injekce nahrává spoustě podvodníků.

V roce 1870 tahá za nitky evropské politiky pruský premiér Otto von Bismarck (1815 – 1869). Svými obratnými pletichami vžene Francii do války a velice rychle si v ní připíše na svůj účet vítězství.

Po poraženém soupeři nekompromisně požaduje do tří let 5 miliard franků jako náhradu válečných škod. Pro Francii to sice znamená pořádné puštění žilou, ale vzpamatuje se z toho.

Zatímco v létě roku 1870 se v očekávání války nad berlínskou burzou začínají stahovat mraky, úspěšné vítězství je už na podzim rychle zažene. Německý trh zaplaví francouzské investice a spekulanti se nadšeně vrhají do svých obchodů.

V roce 1870 tvoří největší denní obrat na berlínské burze 24,5 miliónů tolarů, o rok později už 60,5 miliónu tolarů a roční obrat se zvýší z 2,474 miliard tolarů (v roce 1870) na 4,296 miliard tolarů.

Podvodníci s modrou krví

Spekulační mánie nakazí kdekoho. Vždyť založit akciovou společnost je tak snadné! V roce 1871 jich na berlínské burze přibude 104, některých ale dost pochybných. Stranou nezůstane ani Rakousko-Uhersko.

Do obchodů se bezstarostně pouští i šlechta, pro kterou něco podobného zatím bylo naprostou neznámou. Novináři z Wiener Deutsche Zeitung o jejich svérázném chování píší:

„To, že někteří představitelé z řad naší slavné šlechty, jejímž posláním je vůdčí politická činnost, zapomněli na svoji důstojnost natolik, že se zúčastňují na ničemných podnicích, by nám mohlo být celkem lhostejné, jen kdyby následky jejich počínání neškodily celému Rakousku.“ V Německu i Rakousku se množí úplatkářské aféry, do kterých jsou namočení i vysocí úředníci.

Pruská parlamentní vyšetřovací komise zkoumá obrovský skandál kolem výstavby 26 železničních tratí, v níž se podplácelo ve velkém.

„Podle souhlasných výpovědí svědků byla značná část úpisů získána až po zaplacení provize, za to, že k nim došlo,“ zní její nekompromisní závěr.

Blíží se katastrofa

Prohnaní podnikavci dostanou spoustu lidí do úzkých. Třeba rakouský oficír ve výslužbě pan Placht bezostyšně slibuje 40% úrok z vkladu a vyláká tak peníze z asi 1600 drobných střádalů.

Důvěřivost a hloupost nezná mezí, když podvod vyjde najevo, jedna z novinových zpráv se pozastavuje nad tím, že „Každý, kdo by býval měl všech pět pohromadě, by musel vědět, že úrok 40 % není možný.“ Přesto naletí i lidé s univerzitním vzděláním.

Na začátku roku 1873 se objevují první signály potíží. Všichni jsou ale optimističtí a těší se 5. světovou výstavu ve Vídni. Brány velkolepé přehlídky průmyslu se otevírají 1. května 1873. „Očekáváme 20 miliónů lidí,“ zní odvážné předpovědi účasti.

První den konání ale ohlašuje bankrot několik příliš zadlužených společností, svázaných s výstavou. Rozpoutává se lavina krachů.

Zoufalci si berou život

8.května se zhroutí 100 podniků obchodujících na burze a celkové ztráty jsou 300 miliónů zlatých. Přichází katastrofa. „Ve dnech 8. a 9. května 1873 zavládlo na vídeňské burze nesmírné zděšení.

Bouřlivé výjevy dostávaly téměř revoluční charakter a divokou zuřivost těch, které neštěstí postihlo, ani nelze vylíčit. Činnost burzy zcela ustala, nastal naprostý zmat,“ líčí ekonomická studie z tehdejší doby.

Výstava je fiaskem, protože se Vídní šíří epidemie cholery a místo 20 miliónů lidí přijde jenom 7. Akce končí s 15 miliónovým dluhem. Na světlo vychází spousta podvodů, krádeží a zpronevěr, mnohem víc než kdykoli předtím.

Někteří zoufalci, kteří přišli o všechno, neváhají a vezmou si život. Patří mezi ně i rakouský generál Ludwig von Gablenz (1814 – 1874). Jiní ale problémy berou s humorem, jak píší noviny:

„Několik obchodníků z burzy předstíralo sebevraždu, rozložili na mostě své šaty a v nových zmizeli. Jakýsi posluha, který šťastnou spekulací na burze získal jmění a koupil si pěkný kočár, se zase klidně postavil na své nároží, když o všechno přišel.“