Zbývá mu poslední den života. Ještě vydá rozkaz zdevastovaným nebo neexistujícím německým vojákům zničit blížící se sovětskou armádu a pak nadiktuje svoji poslední vůli. Taky se ožení.

Příští ráno nechá dát smrtící injekci svému psovi, poobědvá s dietetikem a sekretářkami a kolem 14:30 odejde s Evou Braunovou do pokoje.

Asi za hodinu se ozve výstřel! Do místnosti se uvolní střelný prach a zápach hořkých mandlí po kyanidu. Jeho lidem zbývá vyplnit poslední úkol Adolfa Hitlera (1889–1945).

Hned vedle bunkru, v srdci města zasvěceného vzestupu a pádu, spálí tělo jeho a Evy Braunové–Hitlerové (1912–1945).

Až o téměř 20 let později podá o tom všem svědectví žena, která byla přímo součástí týmu, jenž měl Hitlerovo tělo najít a identifikovat. Jmenuje se Jelena Rževská – tlumočnice.

Potřebujeme benzin

V době, kdy si Hitler bere Braunovou (29. dubna), už Sověti roztahují po Berlínu rudou deku. On je v bunkru pod říšským kancléřstvím, Rževská ve sklepě domu nedaleko Postupimského náměstí. Dělí je asi 900 metrů a 11 minut chůze.

On udělí poslední rozkazy, ona celý den tlumočí výslechy zajatců: „Porovnáním jejich odpovědí jsme došli k závěru, že Hitler se přece jenom v bunkru ukrývá,“ píše.

Trvá ještě tři dny, než úderné jednotky Rudé armády dobudou kancléřství. Z garážmistra Karla Schneidera pak dostanou, že někdy 29. dubna měl úkol vypumpovat z aut benzin. Sám Hitlera neviděl, až 1. května se dozví, že je vůdce mrtvý.

V ten samý den dostane Schneider další rozkaz – najít veškerý zbylý benzin a opět ho připravit.

Proč, to neví, ale to si už zjistí důstojníci Smerše (sovětská kontrarozvědka), když objeví ohořelé ostatky Josepha Goebbelse (1897–1945) a jeho manželky.

Veřejná tisková kancelář

Nic nemůže symbolizovat konečný pád třetí říše víc než sebevražda druhého muže Německa a zmizení toho prvního. Už za dva dny (3. května) Sověti vydají bezprecedentně a mimořádně obsáhlou zprávu o identifikaci ostatků Goebbelse, jeho ženy a jejich šesti dětí.

Rusové jsou nadšení, díky tomu jsou nadšení i novináři, navíc fotí a filmují bez omezení.

Jediný, kdo z toho všeho není nadšený, je Stalin (1878–1953). Už další den se všechno zabalí do pytlíku tajemství.

„Kontakty s tiskem a fotografy byly zakázány a veškeré informace směřovaly přímo ke Stalinovi a vojenské velení v Německu obcházely,“ píše Rževská. A pak to přijde…

Šarlatová kazeta

Jeden ze sovětských vojáků, Ivan Čurakov, 4. května docela náhodou objeví čerstvě zasypanou díru a v ní dvě ohořelá těla. Nenapadne ho, že by šlo o Hitlera a Braunovou, nicméně zpráva, co našli, se dostane tam, kam má.

K tříčlennému týmu Rževské, který ze země vykope dvě lidské mrtvoly a fenu německého ovčáka. Zatímco se spojenecké jednotky o nálezu těla Hitlera dozví, Rusové vydají dezinformační rozkaz, aby se hledalo dál.

Je 8. května. Zatímco velkoadmirál Karl Dönitz podepisuje kapitulaci, Rževskou si zavolá její velitel, plukovník Gorbušin, a podá jí malou šarlatovou krabičku: „Jsou v ní Hitlerovy zuby.

Ručíš mi za ni svou hlavu, je to důkaz jeho identifikace!“ Teď je prioritou číslo jedna najít v rozbořeném Berlíně Hitlerova stomatologa Johanna Blaschkeho (1881–1959).

Díky neuvěřitelnému propletenci šťastných náhod se to podaří, resp. najdou Käthe Heusermannovou, jeho asistentku.

To ona je jediným člověkem, který znal a pamatoval si všechny rysy Hitlerova chrupu, navíc s její pomocí najdou rentgenové snímky. Když před ní Rževská otevře šarlatovou kazetu se zuby, prohlásí: „To jsou Hitlerovy zuby!“