Talent zdědí po otci, charakterním americkém herci Osgoodu Perkinsovi (1892–1937), jeho samotného si ovšem moc neužije. Zemře, když je Antonymu (1932 – 1992) pět let, a tak chlapec vyrůstá jen s matkou.

Někdy v té době se začíná plnit jeho úschovna pocitů a vjemů, ze které bude později čerpat ve své nejslavnější roli, psychicky narušeném mladíkovi, který je chorobně závislý na své matce.

„Byla to velmi dominantní žena. Ovládala všechno v mém životě včetně myšlenek a pocitů. ‚Kam jdeš? Co čteš? Proč to děláš?‘ Myslela si, že přebírá zodpovědnost, ve skutečnosti ale převzala kontrolu,“ líčil Perkins.

Málomluvnému hochovi scházejí přátelé i sebedůvěra. Hlavně ve společnosti žen se cítí jako nahý v trní. A tenhle strach mu vydrží až do dospělosti.

O návrhy na bližší seznámení přitom nemá nouzi. Svádějí ho takové krasavice, jako Jane Fondová (*1937) nebo Brigitte Bardotová (*1934), na které stojí muži dlouhé fronty.

Jenže tmavovlasý mladík na jejich vábení odpovídá jen plachým úsměvem. Daleko lépe se cítí v přítomnosti mužů. Přitahují ho čím dál víc. Často mají známou tvář.

Pletky má s kolegou Rockem Hudsonem (1925–1985), stejně jako s baletním tanečníkem Rudolfem Nurejevem (1938–1993).

Prokletá škatulka

Zatímco v intimním životě svádí boj sám se sebou, v práci se mu daří o dost lépe. O jeho talentu není nejmenších pochyb. Režisérům navíc jeho vnitřní rozervanost vyhovuje. Hned za svou druhou roli ve snímku Přesvědčení (1956) se dočká nominace na Oscara.

Častokrát na plátně působí, jako by neuměl do pěti napočítat. Sbírá role zakomplexovaných mladíkům, jejichž strach z okolního světa přerůstá do agresivního chování.

Do jedné takové si ho vyhlédne i sám mistr napětí Alfred Hitchcock (1899–1980). Vraždící schizofrenik Norman Bates v hororu Psycho (1960) z něj udělá nesmrtelného, zároveň ho ovšem uzavře do škatulky, ve které se musí naučit žít.

Jeho honorář tehdy činí 40 000 dolarů. „Práce na Psychu byla jedním z nejšťastnějších filmových zážitků mého života. Bavil jsem se, aniž bych si uvědomil, jaký dopad bude ta role mít,“ vzpomíná později. Norman Bates je jeho triumfem i prokletím zároveň.

Bylo to frustrující!

Pro miliony filmových diváků zůstává oním psychicky vyšinutým mužem z Hitchcockova hitu. A stejně se na něj dívají i filmaři. „Bylo to frustrující.

Měl jsem spousty nabídek, ale chyběla v nich nějaká lehčí, komediální role, po které sem vždycky toužil.“ Nakonec Perkins kapituluje a vrací se k tomu, kdo ho vystřelil na výsluní. K Normanu Batesovi. Do jeho osudů se ponoří v dalších třech pokračováních. Psycho 3 (1986) dokonce sám režíruje.

Nejdřív muži, pak ženy

V jeho osobním životě se zatím dějí velké věci. Na začátku 70. let potkává při natáčení filmu Život a doba soudce Roye Beana začínající herečku Victorii Principalovou (*1950). Skončí spolu v posteli.

Perkins sice aférku popíše jako „momentální vzplanutí“, budoucí představitelka Pamely v seriálu Dallas v něm ovšem probouzí dosud neznámé touhy.

Svou „přeměnu“ dokoná v srpnu 1973, kdy si vezme o 16 let mladší fotografku Berry Berensonovou (1948–2001). Zplodí s ní dva syny. Šuškandám o tom, že manželku podvádí s muži, ovšem neunikne.

Daleko větší těžkosti ale přicházejí v roce 1990. Během natáčení čtvrtého Psycha mu diagnostikují HIV. Kdy a kde se nakazil, se nikdy nezjistí. Se zákeřnou nemocí bojuje ještě dva roky.

Poslední zrnko v přesýpacích hodinách jeho života dopadne na samotné dno 12. září 1992. V dopise na rozloučenou vzkáže synům: „Chlapci, nesnažte se najít ženu tak nádhernou, jako je vaše matka, protože pokud to uděláte, zůstanete celý život sami.“