„Všechno jenom zdržujete a zvyšujete náklady,“ obviní architekt Joseph Strauss svého hlavního inženýra Charlese Altona Ellise a dá mu výpověď. Jenže Ellis je na svůj most tak pyšný, že v práci pokračuje, i když za ni už nedostane ani dolar…
„Zničí ho zemětřesení,“ „Naruší se krása zálivu,“ ozývají se na konci 20. let 20. století kritiky na záměr radních vybudovat most přes záliv u amerického San Francisca.
Motoristé se přes most nesvezou zadarmo. Už v roce 1937 musí při cestě do města sáhnout do peněženky pro 50 centů, a pokud vezou více než 3 pasažéry, platí ještě o 5 centů více.
Jenže trajekty už nezvládají nápor automobilů, a proto se stavět bude. Nezabrání tomu ani železniční společnost Southern Pacific, která kontroluje dopravu v zálivu a bojí se poklesu zisků.
Financování z dluhopisů
Americký architekt Joseph Baermann Strauss (1870–1938) předává stavební plány 27. srpna 1930. Jenže stále ještě není vyhráno. Další tři roky se hledá způsob financování stavby. Nakonec se zaplatí z dluhopisů vydaných na 35 miliónů dolarů.
Konečně náklady jsou ale nižší, činí „pouhých“ 17 milionů dolarů (při dnešních cenách to odpovídá asi miliardě).
Stavět se začne 5. ledna 1933. Už na počátku se Strauss potýká s problémy. Od americké armády, které patří pozemky pro stavbu, musí získat povolení. Dostane ho pod jednou podmínkou:
„Když vypukne válka, patří most nám a můžeme po něm jezdit bez placení mýtného,“ rozhodnou velitelé.
Jedenáct lidí umírá
Všechno komplikuje i počasí: prudké větry, oceánské proudy i zemětřesení. Strauss naštěstí rychle pochopí důležitost bezpečnosti práce. Donutí dělníky, aby nosili ochranné přilby, a jeho zásluhou se pod rodící se mostní konstrukcí houpe záchranná síť.
Jednomu neštěstí ale přece jenom nezabrání: Když 10. února 1937 spadne plošina s dělníky, síť se protrhne. Umírá deset lidí, jedenáctou obětí se stává muž, který vypadne z jeřábu. Stavba je přesto dokončena už za 53 měsíců.
Ocenění se nedočká
K otevření pro pěší dojde 27. května 1937. Místní obyvatelé si tu slávu nenechají ujít. Most tak čelí první zatěžkávací zkoušce: Během prvního dne ostrého provozu se tudy projde více než 200 tisíc lidí. Den poté sem smí i motoristé.
Za stavbu ovšem slíže smetanu Strauss, i když na projektu mostní konstrukce má zásluhu především hlavní inženýr Charles Alton Ellis (1876–1949). Je to právě on, kdo počítá, zda konstrukce nespadne.
Strauss ale má pocit, že všechno zdržuje a plýtvá penězi, proto ho vyhodí. Ocenění své práce se Ellis dočká až posmrtně v roce 2007.