Jeho obličej připomíná krutost a nesmyslnost války, kterou dokáže člověk proti člověku rozpoutat. Ve zlomku sekundy promění nastražená nálož pohledného mladíka v muže bez tváře. Předchozí život mu zmizí v plamenech.  Je na kolenou, k zemi ale nepadne.

Jestli má někdo právo stěžovat si na nepřízeň osudu, tak právě on. Přesto to nikdy neudělá. „Hlavně mě nelitujte,“ upozorňuje americký válečný veterán z Iráku Tyler Ziegel (1982–2012) každého, kdo s tím chce při pohledu na něj začít. Exploze mu vezme tvář, na jeho statečné srdce je ale krátká.

Volání vlasti

Fotografka Nina Bermanová zmáčkne spoušť a ten snímek obletí svět. Znetvořený mariňák vedle načesané dívky ve stavebních šatech.

Píše se 7. říjen 2006 a zdá se, že příběh Tylera Ziegela doputoval až do svérázného happy endu. Zpočátku v něm přitom vládne hlavně beznaděj.

K námořní pěchotě se tak jako řada jiných přidá po 11. září 2001. Ve škole mu to sice jde skvěle, vlastenecké volání je ovšem silnější. Během následného pobytu v Iráku se z vyjukaného kluka rychle stává muž.

V červnu roku 2003 se ve zdraví vrátí domů a dva měsíce nato požádá přítelkyni Renee Klineovou o ruku.

Jenže jejich štěstí trvá jen chvíli. Pak Tylera znovu zavolá vlast. Má se vrátit zpátky do Iráku. Na sedm měsíců. Marně ho Renee přesvědčuje, aby se vzali ještě před odjezdem. Jenže Ty, jak mu říkají, chce počkat, až se vrátí.

Stačí ještě koupit dům, aby měli kde sdílet štěstí, potom oblékne uniformu, nasedne do letadla a zmizí.

Obličej na maděru

A pak, jen několik dní před Vánoci 2004, oznámí zdrcení Tylerovi rodiče Renee něco příšerného. „Jeho matka plakala. Řekli mi, že vůz s Tylerem vyletěl do povětří.“

V kritickém stavu je přepraven do vojenské nemocnice v texaském San Antoniu, kam za ním jeho milá druhý den vyrazí. S sebou má jeden kufr s oblečením na týden.

Netuší, že Tylerův zápas o život bude trvat mnohem déle. Z celé sedmičky mariňáků při bombovém útoku dopadne nejhůř. Výbuch mu vezme jedno oko, rozdrtí na čele lebku, v mozku mu navíc uvízne střepina.

Z levé ruky zbude jen pahýl a z té pravé jsou mu lékaři nuceni amputovat tři prsty. Ničivá síla ohně zdevastuje obličej, uši, rty i většinu nosu. Následující měsíce jsou pro Renee zkouškou odvahy a charakteru.

Zatímco on absolvuje desítky operací, kožní štěpy a bolestivé rehabilitace, ona ho převazuje, krmí, koupe, tiskne mu pravou ruku a líbá na tvář. Tyler se s její pomocí postupně smiřuje se svým vzhledem. Ne vždycky to jde hladce.

„Vzala jsem ho ven a on chtěl, abych mu nasadila sluneční brýle. Nemohla jsem mu říct: ‚Nemůžeš je nosit, protože nemáš uši,‘ “ vzpomíná Renee.

Láska vítězí. Alespoň na chvíli…

Díky péči své vyvolené začíná Tyler zase dostávat chuť do života. Rve se s osudem, seč mu síly stačí. A když na něj náhodou přijdou chmury, zahání je černým humorem.

Jako třeba jednou, když vyrazí na večeři s kamarádem a musí čelit zvědavým pohledům jakéhosi muže s cigaretou. Tylerův parťák to po chvíli nevydrží a zavolá na něj: „Hej, kámo, měl bys s tím přestat. Podívej, co kouření udělalo tady s Tylerem.“

Muž následně položí cigaretu a odejde. A pak přijde začátek října roku 2006. Láska vítězí. Tyler si oblékne slavnostní uniformu, na hruď připne Purpurové srdce a vyrazí pro svou nevěstu.

U oltáře se oba zavážou k lásce „v radosti i smutku, v nemoci i ve zdraví“. Z jejich svatebního dne udělají v Illinois dokonce státní státek.

Příběh jako z pohádky ale nemá šťastný konec. Pouhý rok po svatbě dvojice sepisuje rozvodové papíry. Osud pak nadělí Tylerovi ještě pět let. Smrt si ho přijde vyzvednout pět dní před koncem prosince 2012, poté, co nešťastně uklouzne na náledí.