Zmocněnci španělského krále Filipa IV., bavorský kurfiřt Maxmilián I. nebo císařský synek Ferdinand III. To všechno jsou velmi mocní nepřátelé českého vojevůdce Albrechta z Valdštejna.
Závidí mu jeho válečnické úspěchy, vliv, jaký má na císaře Ferdinanda II., i obrovské jmění.
Jejich tlak na habsburského vládce v roce 1630 zesiluje natolik, že císař nakonec rozhoduje o Valdštejnově odvolání z čela své armády. Pro hrdého frýdlantského vévodu je to tvrdý políček. „Co teď?“ rozvažuje Albrecht z Valdštejna (1583–1634).
Jako optimální řešení se mu jeví navázat spojení s nepřáteli Habsburků – se Švédy. V duchu touží po chvíli, kdy by si mohl na hlavu nasadit českou královskou korunu.
Jak ale geniální Valdštejn chybí v čele císařských vojsk, švédskému králi Gustavu II. Adolfovi (1594–1632) se na bitevním poli celkem daří.
Ve vyjednávání s českým válečníkem je proto opatrnější, než by si vévoda přál. To císař Ferdinand II. (1578–1637) je mnohem akčnější. Uvědomuje si nyní, jak Valdštejna potřebuje, a povolává ho zpět. Podezření z piklů s nepřítelem se však už vévoda nezbaví…
V zimě se mu bojovat nechce
Pravda, Valdštejn některými svými rozhodnutími tomu jen nahrává.
K velkému rozhořčení Vídně po vítězné bitvě u slezské Stínavy v roce 1633 propouští ze zajetí velitele švédské armády a bývalého bělohorského rebela Jindřicha Matyáše Thurna (1567–1640).
Co na tom, že má Valdštejn plné právo nakládat s nepřítelem, jak se mu zlíbí, a svolení k tomu dostal od samotného císaře. Na sklonku roku 1633 protestanti dobývají bavorské Řezno a zdá se, že jim už nic nestojí v cestě na Vídeň. „Okamžitě odvelte svou armádu do Bavorska,“ dostává Valdštejn rozkaz.
Jenže se blíží zima, a to se generalissimovi válčit zrovna nechce. Přelom roku 1633/1634 stráví místo toho v Plzni. A opět zavdává svým odpůrcům příležitost k intrikám na císařském dvoře.
Trpká realita se zpožděním
Poslední, kdo s vynesením rozsudku nad frýdlantským vévodou ještě váhá, je sám císař. 24. ledna 1634 ale nakonec podepisuje patent, v němž Valdštejna zbavuje velení svých armád.
„Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence zajmout a dopravit do Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít,“ stojí v tajném dodatku k dekretu. Se zněním císařského výnosu jsou zakrátko seznámeni všichni kromě Valdštejna.
Ten se o něm dozvídá až s čtyřtýdenním zpožděním. Okamžitě přemítá, co dál. V Plzni už pro něj není bezpečno. Vydá se směrem na západ. Na své cestě se zastavuje v Chebu. Využívá pohostinnosti zdejších císařských důstojníků. Netuší, že tito muži kolem něho spřádají vražedné sítě.
Nejprve 25. února 1634 zlikvidují Valdštejnovy věrné a pak vyrazí do Pachelbelovského domu, kde na lůžku odpočívá nemocný generalissimus. Proti svým vrahům jen rozpřahuje ruce, když ho irský setník Walter Deveroux propíchne halapartnou.
Kardinál má jasno
„Valdštejna zahubila nenávist Španělů a Bavorů a závist podřízených nebo odstavených generálů,“ poznamenává k chebské vraždě francouzský kardinál Richelieu (1585–1642). Faktem je, že si vrahové mohli ušetřit práci.
Těžce nemocnému Valdštejnovi beztak ze života nezbývalo již mnoho. Podle všeho trpěl syfilidou v tom nejpokročilejším stádiu. Někteří historikové této nemoci rovněž přičítají generalissimovy přešlapy posledních měsíců.