Africký kontinent je v mnohém zvláštní. Právě zde se prapředek člověka spustil ze stromu, postavil se na zadní a zvědavě pohlédl ke hvězdám.
Zelené pralesy i pouštní duny navíc skrývají mnoho památek svědčících o tom, že představa o věčně zaostalých Afričanech není tak úplně přesná.
Zvláště severní Afrika svého času bývala v čele pelotonu světové civilizace. Egypt snad ani netřeba připomínat, ovšem nelze zapomenout ani na Kartágo, na Aksumské království v dnešní Etiopii nebo na rozkvět regionu pod vládou Říma.
Mezi pozoruhodné prekoloniální společnosti patří třeba kultura Nok v Nigérii, proslavená svými terakotovými plastikami. Největšího rozmachu dosáhla mezi lety 900 až 200 př. n. l. Lidé zde neměli problém se zpracováním železa i cínu.
Následující říše v nigerijském regionu Ife a Benin z kultury Nok přímo čerpaly, byť Ife se zformovala až ve čtrnáctém století a Benin ještě o století později. Zhruba ve stejné době zde vzniklo království Oyo, jehož sláva kulminovala mezi 17. a 19. stoletím.
Oyo dosáhlo vysokého stupně politické organizace a rozprostíralo se až k dnešnímu Togu. Říše Oyo podlehla tlaku muslimů v devatenáctém století. Státní útvary se v předkoloniální éře rozkládaly i v Zimbabwe, Kongu nebo v Mauritánii.
Postupným pronikáním Evropanů do Afriky nastala neveselá epocha obchodu s černými otroky. Prim v tomto ohledu hráli Portugalci. Ale místní afričtí králové jim častokrát s vidinou zisku vycházeli vstříc a bez skrupulí prodávali své vlastní poddané.
Za 10 otroků král získal jednoho koně a pomocí takto nakoupených koní mohl pořádat doslova lovy na další nešťastné Afričany. „Celá Afrika byla obětí obchodu s otroky, ale ne všichni Afričané byli jeho oběťmi,“ popisuje profesor Ibrahim Thioub z Dakarské univerzity.
Portugalské pozice obchodu s otroky pak postupně převzali Nizozemci, Francouzi a Britové. Evropa jinak do Afriky postupovala relativně pomalu.
Africké vnitrozemí bylo před rokem 1498 z Evropanů nejvíce známo italským obchodníkům, kterým muslimové dovolovali navštěvovat trhy až v súdánských městech.
První stálejší osady založili v polovině 17. století Nizozemci na jihu Afriky. Největší koloniální velmoc Velká Británie Afriku objevuje až po roce 1806. Koncem devatenáctého století si území Afriky rozdělili tehdejší velmoci: Velká Británie, Francie, Německo, Belgie nebo Portugalsko.
K dobytí afrických říší obvykle nebylo třeba mnoho vojáků, ale byly tu i výjimky jako britské dobývání Súdánu koncem devatenáctého století nebo Búrské války na jihu Afriky, které se však netýkaly původního obyvatelstva, ale evropských osadníků.
Nezávislými zeměmi zůstala pouze Etiopie a také Libérie, kde se v roce 1847 za pomoci USA usazovali Afričané propuštění z otroctví.
I v době kolonizace existovaly africké státy, které Evropanům dlouhodobě odolávaly. Jedním z nich byla Říše Ašanti, rozprostírající se na území dnešní Ghany u Guinejského zálivu.
Počátek její historie se datuje do třináctého století, kdy se rozpadla Ghanská říše.
Její obyvatelé migrovali na úrodná území dnešní severní Ghany. Tam se postupně formovala federace akanských kmenů s hlavním městem Kumasi. V roce 1695 se jistý Osaj Tutu z kmene Ašanti stal panovníkem nově vzniklé říše s centralizovanou mocí. Díky svým politickým a vojenským schopnostem dobyl i sousední kmen Denkyira.
V té době bylo pobřeží spravováno evropskými kolonisty, které sem lákalo především zlato. Ašantové měli rovněž zlato, s nímž (a se slonovinou) ve velkém obchodovali s Evropany. V devatenáctém století Ašantové dlouhodobě a úspěšně dokázali odolávat Britům.
Ašantská říše byla definitivně připojena k britskému protektorátu až v roce 1896 po sedmé Anglo-ašantské válce, ve které měli Britové značnou materiální i početní převahu.
Na Africe se kolonizace podepsala v dobrém i ve zlém. Řadu území Evropané pozvedli, nicméně zároveň s obyvatelstvem nakládali jako s podřadnými lidmi. Hrůzným příkladem je napříkald doba, kdy Kongo bylo majetkem belgického krále Leopolda II. Tehdy zemřelo na 10 000 000 lidí.
Evropané navíc na černý kontinent zatáhli své konflikty, v Africe se bojovalo jak během 1., tak během 2. světové války. Až v druhé polovině dvacátého století africké země začaly získávat nezávislost, se kterou si ovšem řada z nich dodnes neví rady.
