Napětí zavládne v roce 921 na hradě Praze. Kníže Vratislav v pouhých 33 letech náhle skonal a po něm zbyli dva nezletilí synové.

Staršímu Václavovi je podle všeho 13 let a na knížecí stolec si musí podle zvykového práva ještě tak tři roky počkat, až „se brada spe aneb když se lóno chlupatí“.

Kdo ale za něj bude teď vládnout? Čeští velmožové mají na výběr ze dvou mimořádně energických a zároveň ambiciózních žen.

První je kněžna Ludmila (asi 860–921), vdova po historicky prvním doloženém českém knížeti Bořivojovi († asi 888) a Václavova babička. S vládou má již zkušenosti, když spravovala přemyslovské území po smrti svého chotě.

Je tu ale ještě kněžna Drahomíra (asi 890 – po r. 935), vdova po Vratislavovi a Václavova matka. A ta si rovněž brousí zuby na vládu…

Mnich, nebo kníže?

Spory tchyně a snachy se nejspíše projevily už za Vratislavova života, když kníže svěřil syna Václava (asi 907–935) na vychování své matce, pobývající tehdy na hradišti v Budči.

Ludmilin důvěrník a kněz Pavel tu chlapce učil číst a psát latinsky. „Dělá z něho spíše mnicha než knížete,“ pohoršuje se nad synovou výchovou Drahomíra.

V té době zrovna není znalost písma a čtení tou správnou knížecí „kvalifikací“… Pro budoucího panovníka je mnohem důležitější, aby se uměl ohánět mečem. Po Vratislavově smrti však kněžna Drahomíra dostává další „políček“. Velmožové opět rozhodují, že o výchovu jejích dvou synů se bude starat Ludmila.

Nebude mojí paní!

„Proč ona má býti mojí paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a budu vládnout svobodně,“ dospěje k vražednému rozhodnutí Drahomíra podle latinské legendy Fuit in provinciam Boemorum.

Ludmila zřejmě tuší, že už pro ni v Praze není místo, a raději vyklízí pole. Vydává se na hradiště Tetín, které se nachází poblíž dnešního Berouna. Zde ji dostihnou vrazi Tunna a Gommon, najatí její snachou.

Prameny se rozcházejí v tom, zda oba zabijáci přijeli na hradiště osamělí a byli zdejšími strážci vpuštěni dovnitř v dobrém úmyslu jako staří známí z Prahy, nebo sem přitáhli s větší skupinou hrdlořezů. Historikové se dnes přiklánějí spíše k první verzi.

Ke zločinu má dojít rychle a bez zbytečného povyku… Ludmila dlí na lůžku. Je již pozdní noc, když do její komnaty vstupují dva muži. Kněžna nejspíš tuší, co mají v úmyslu.

„Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu,“ snaží se ještě jejich kroky zpomalit. Marně. Za chvíli už kněžna vydechne naposledy.

Seveřan jako módní nutnost

Tunna a Gommon se vracejí se zprávou o úspěšně splněném úkolu do Prahy. Pochvaly se však nedočkají. Drahomíra, která se právě zbavila nenáviděné tchyně, si nyní musí zachovat státnickou tvář a s vrahy se krutě vypořádat.

Tunna jen tak tak před kněžninou zlobou prchá ze země, Gommon skončí na popravišti údajně i se svým bratrem, který měl být do Ludmiliny vraždy také zapleten.

Pohnutého osudu obou mužů, kteří se setkali s takovým nevděkem, si všímá historik Dušan Třeštík (1933–2007). Podle něj jejich jména znějí germánsky.

Je ovšem nepravděpodobné, že by si Drahomíra, zarytá odpůrkyně Germánů, z nich udělala své důvěrníky. Podle Třeštíka proto byli Tunna a Gommon nejspíše vikinští bojovníci, kteří sloužili jako tělesná stráž už knížeti Vratislavovi.

Mít vikinského „bodyguarda“ bylo ostatně tehdy na evropských panovnických dvorech tak trochu módní nutností…