Název jejího průlomového filmu jako kdyby vystihoval rozpoložení, v jakém se poslední roky svého života nachází. Je prostě „u konce s dechem“. Ponižují ji, zesměšňují, očerňují. Jedna deprese střídá druhou. Řešení hledá na dně flašky. Nakonec ji najdou mrtvou na sedadle auta nedaleko jejího bytu.

V ruce má lísteček se vzkazem: „Odpusťte, už nemůžu s těmi nervy dál žít.“ V těle pak pořádnou dávku barbiturátů a alkoholu. Na první pohled jasná sebevražda, přesto okolnosti předčasného konce Jean Sebergové (1938–1979) dodnes vzbuzují emoce.

Krátce po její smrti svolá její exmanžel Romain Gary (1914–1980) tiskovou konferenci, na které z neštěstí veřejně obviní FBI.

Dobrý den, smutku

Ta se o Jean začne zajímat poté, co se obletovaná krasavice v 60. letech angažuje v levicových politických organizacích a skupinách bojující za občanská práva. Trnem v oku amerických agentů je hlavně její podpora radikálního černošského hnutí Černí panteři.

V té době je už Sebergová dávno zavedenou herečkou. Na začátku kariéry to přitom málem zabalí. Na hlavní roli ve filmu Svatá Jana si ji sice režisér Otto Preminger (1905–1986) vybere z 18 000 uchazeček, kritici na ní ovšem nenechají nit suchou.

A to je teprve první kolo. Rok nato, po filmu Dobrý den, smutku, si jejich jedovatý jazyk vezme Jean na mušku znovu. Ta je zdrcená a chce herectví pověsit na hřebík. Zachrání ji přesun do Francie a už zmiňovaný snímek U konce s dechem.

Po boku Jeana-Paula Belmonda (*1933) se prakticky přes noc stává obletovanou hvězdou. Svět filmu jí leží u nohou, klaní se jí Evropa, slova uznání zní i ze Spojených států amerických. V soukromém životě ovšem dostává křehká duše krátkovlasé krásky pořádně zabrat.

Tělo jako důkaz

Krušná 60. léta ji nenechají lhostejnou k politickému dění, a tak se stává terčem intrik FBI. „Obtěžovat, zastrašovat, pomlouvat a nakonec zdiskreditovat,“ mají agenti poznamenané u jejího jména. Jean není hloupá, tuší, že je pod dohledem.

Dokumenty, odtajněné v 80. letech, jí dají za pravdu. Stovky přepisů odposlouchávaných telefonátů, záznamy o jejím pohybu i schůzkách.

Nitky případu vedou až k samotnému šéfovi FBI J. Edgaru Hooverovi (1895–1972) a o celé operaci je informován i prezident USA Richard Nixon (1913–1994).

Hon na Sebergovou vyvrcholí v květnu roku 1970, kdy FBI podstrčí novinám vymyšlenou zprávu o tom, že dítě, které v té době herečka nosí pod srdcem, nezplodila se svým manželem, spisovatelem Romainem Garym, ale s členem Černých panterů Raymondem Hewittem.

Jean se zhroutí, láduje se prášky na uklidnění a 23. srpna všechno vyústí v předčasný porod. Holčička Nina, vážící necelá dvě kila, zemře o dva dny později.

Sebergová je na dně, při pohřbu v sobě najde poslední zbytky hrdosti a nechá rakev otevřenou. Nevinná mrtvolka bílé pleti je jasným důkazem, že její avantýra s černošským milencem je jen prachsprostou pomluvou.

Otazníky zůstávají

Pro nervově labilní Jean jde však jen o slabé zadostiučinění. Později se navíc ukáže, že dítě bylo skutečně nemanželské, ačkoliv otcem nebyl Raymond Hewitt. Tak, či tak, Sebergová se z tragédie nikdy nevzpamatuje. Několikrát se pokusí o sebevraždu.

V červenci roku 1979 se rozhodne vyřešit všechny své potíže skokem pod pařížské metro. Neúspěšně. Na konci srpna pak záhadně zmizí. Najdou ji po devíti dnech.

Její rozkládající se tělo je zabalené do deky na zadním sedadle renaultu, zaparkovaného kousek od jejího pařížského bytu. Ve voze ani kolem něj se nenajde žádná láhev alkoholu.

Přitom Jean ho má v krvi tolik, že by se bez cizí pomoci do auta nedostala, natožpak aby se ještě sama přikryla dekou. Pařížská policie dokonce zahájí pátrání po neznámém pachateli, nakonec ho ovšem jako bezvýsledné odvolá. Tajemství smrti čarokrásné herečky tak zůstává nevyřčeno.