Kostelem sv. Víta, Václava a Vojtěcha se nesou tklivá slova latinského zpěvu. Píše se rok 971 a kanovníci z kapituly, právě vzniklého kostelního sboru kněží se modlí. Ještě mají dva roky relativního klidu, než se zrodí pražské biskupství. Potom jim přibude spousta povinností, třeba i učit ostatní.
Učení patří mezi povinnosti kanovníků, tedy kněží, prostých členů kostelního sboru duchovních, tedy kapituly. Poprvé se s jejich označením setkáme někdy ve 4. století.
Lidé tak pojmenovávají kněze usazené ve městech, jež vedou společný církevní život. Hodně času tráví modlitbami, ale také zajišťují slavnostní bohoslužby i správu církevní diecéze (území, kde církev působí).
Zastává nevděčný úkol
Kněžím, kterým připadne nevděčný úkol učit ostatní, se říká scholastici. Musí nejenom neustále teologicky vzdělávat sami sebe, ale mají povinnost předávat své znalosti i ostatním.
Scholastika církev pověřuje starostí a péčí o školy, má nad nimi vrchní dozor. V letech 800–1450 se scholastika říká celému souboru vědomostí založených na autoritách velkých církevních otců a především na Písmu svatém, tedy Bibli.
Skládá poklonu rozumu
„Mistr hrozného rozumu a odivné paměti,“ tak nazve Tomáš Štítný ze Štítného (kolem r. 1333–1401/1409) pražského scholastika od svatého Víta Vojtěcha Raňkůva z Ježova (1320–1388) a oplácí mu tím poklonu.
Raňkův, správce všech pražských latinských škol, se zastává Štítného, který kritizuje zdejší náboženské poměry. Na tehdejší dobu má nezvykle tolerantní názory.
Nepomůže ani očista u papeže
„Je to kacíř,“ ukáže prstem pražský profesor teologie Jindřich Totting z Oyty (1330–1397) na Raňkůva. Scholastik Vojtěch nařčením přichází o přízeň císaře Karla IV. (1316–1378).
Nepomůže mu ani cesta do Avignonu, kde se chce očistit u papeže. „Nevracejte se zpátky,“ vzkáže mu císař a zákaz návratu odvolá teprve, když se za Raňkůva přimluví Jan z Jenštejna (1350–1396).