„Nemám co pít. Dolévej,“ vykřikne zbojník Ondráš na krčmáře ve Sviadnově. Ten přispěchá s další várkou kořalky. Ondráš tu sedí i se svými kumpány. Už svými hrdly v noci na první dubnový den roku 1715 prolili notnou dávku alkoholu.

Navíc jim dneska jde dobře karta. Jako obvykle se ale všechno točí kolem vůdce celé bandy Ondráše…

„Pojď dokola,“ zavolá Ondřej Fuciman (1680–1715), řečený Ondráš, na hezkou krčmářovu dceru. Děvče nezaváhá a zbojník ji pořádně přitiskne k sobě. Zatočí se s ní ve víru tance.

Od stolu je naštvaně pozoruje Jiří Jurášek, zvaný Juráš. Myslí si na dceru hospodského, rád by ji měl jenom pro sebe. Vůbec se mu nelíbí, že se mu ji Ondráš chystá přebrat.

„Vždycky slízne jenom to nejlepší. Jenže, když bereme kupcům i chudákům jejich peníze, život riskujeme všichni. Bez nás by nebyl nic,“ mrmlá si pro sebe.

Ondrášova tlupa totiž má hodně daleko ke zbojnické legendě typu „bohatým bral a chudým dával.“ Družině, která má někdy až 30 členů, je úplně jedno, komu sebere v přítmí lesa poslední tolary nebo zboží.

„Jednou to byla hraběnka, podruhé drobný obchodník a jindy zas chudák, kterému sebrali poslední pytlík tabáku,“ uvádí současný historik Jiří Tichánek.

Zbraň má na dosah

Juráš těžce nese i to, že vůdcem bandy je jeho kamarád a ne on. Rád by ostatním rozkazoval. Žárlí na děvče, které se právě tulí k Ondrášovi, žárlí i na Ondru samotného.

„Je za něj odměna sto zlatých. To by byl pěkný začátek. Nemusel bych se skrývat v lesích jako štvanec. Koupím si chalupu, začnu hospodařit a najde se i pěkná holka, která mi dá alespoň půl tuctu dětí,“ přemítá Juráš a maluje si růžovou budoucnost.

Praští prázdnou sklenkou o stůl. Je rozhodnuto. Notně posilněný alkoholem pošilhává po Ondrášově valašce (některé legendy tvrdí, že šlo o obušek). Vůdce zbojnické bandy si ji odložil, tady v krčmě ji přece nebude potřebovat…

Tělo pověsí pro výstrahu

Juráš najednou vstává, sebere valašku a přitočí se k Ondrášovi. Máchnutím ruky sekne kamaráda do hlavy. Zbojník podobnou zradu nečeká. Padne na zem mrtvý. Zábava v krčmě rázem uvázne, všichni s křikem utíkají pryč.

Zůstávají jenom Jurášovi kamarádi zbojníci Chlopčík, Polenda, Pavlošek a Vojtek. Společně táhnou Ondrášovo mrtvé tělo pryč. Míří do Frýdku na zámek. Úředníci s vyvalenýma očima pozorují tu nadílku. Nečekali, že se obávaného vůdce loupežníků zbaví tak lehce.

Těla se okamžitě ujme kat. Rozčtvrtí ho a jednotlivé kusy pověsí na stromy v okolí pro výstrahu. Všichni si mohou prohlédnout tělo, aby viděli, jak mohou skončit, když nebudou dodržovat zákony.

Zrádce také popraví

Zatímco kusy Ondrášova těla tlejí zavěšené nedaleko frýdeckého zámku, Juráš dostává pozvánku do Těšína na zámek. Má si tam i se svými kumpány vyzvednout slíbenou odměnu, stovku zlatých a také dekret o tom, že mu udělují císařskou milost.

Legendy ale tvrdí, že tu padne do pasti. Na jeho příchod už prý čekají biřici. Jakmile vejde k těšínskému fojtovi, vběhnou za ním. Okamžitě se strhne bitka a biřici Juráše i s jeho kamarády vsadí do želez.

Vraha Juráše odsoudí k smrti a v roce 1716 lámou v kole. Skutečnost je ale podle Tichánka trochu jiná. „Nedostal odměnu sto dukátů, ale grunt. Jenomže pak stejně pokračoval ve zbojničení, byl chycen a popraven,“ uvádí jeho konec na pravou míru. Zbytek zbojníků z tlupy biřici pochytají a pošlou do vyhnanství.