Vítr lomcuje železnou trubkou, do které se vojáci pokouší zasunout americkou vlajku. „Musíme ji upevnit lany,“ přikazuje nejzkušenější z nich, pětadvacetiletý Michael Strank. Po chvíli jejich úsilí konečně korunuje úspěch.
Vzápětí nedaleko cvakne spoušť fotoaparátu. Snímek se stane jednou z nejkopírovanějších fotografií na světě.
Je jich šest.
Harlon Block, středoškolská atletická hvězda z Texasu, Franklin Sousley z tabákové farmy v Kentacky, přistěhovalec s indickými kořeny Ira Hayes, francouzský Kanaďan Rene Gagnon z mlynářské rodiny v New Hampshire, John Bradley z Wisconsinu a Michael Strank (1919–1945), Slovák z malé spišské vesničky Jarabina.
Všichni se na konci druhé světové války ocitají na ostrově Iwo Jima v Pacifiku. Cíl invaze je jasný: Obsadit letiště a vytvořit základnu k útoku na další japonské ostrovy. Obsazení malého ostrůvku v Pacifiku má být podle plánu hračkou, jenže opak je pravdou.
Japonci se nenechají tak snadno připravit o území, které jim patří. Japonský Generál Tadamiči Kuribajaši (1891–1945) je věrný samurajské tradici. „Moje posádka nesmí kapitulovat,“ přikazuje.
Jeho odhodlaným bojovníkům nezbývá než umírat. S sebou na smrt ale vezmou spoustu Američanů…
Námořník tělem i duší
Už jako šestiletý chlapec se Michael s rodiči stěhuje do USA. Po střední škole se 6. října 1939 hlásí do americké námořní pěchoty. V době útoku na Pearl Harbor je členem 1. divize námořní pěchoty v New River v Severní Karolíně, následně ho povýší na četaře.
Nechybí při obsazování Pavuvu a Bougainville na Šalamounových ostrovech. Poté jsou v roce 1944 jeho jednotky rozpuštěny. Vrací se do San Diega v Kalifornii. „Houpání paluby pod nohama mi ale chybí,“ uvědomuje si ošlehaný mořský vlk.
Jako velitel čety se proto už krátce po návratu na Havaji připravuje na invazi na sopečný ostrov Iwo Jima. 28. námořní regiment přistává 19. února 1945 na jihu ostrova nedaleko hory Suribači. Námořníci mají za úkol horu dobýt.
Setkávají se silným japonským odporem, jen za první den umírá 600 vojáků a 1200 jich je zraněno nepřátelskou palbou. Navzdory Japoncům Američané ale útočí znovu.
Vítr maří snahu
Nadporučík Harold Schrier vede 23. února 1945 v 8.00 hodin ráno čtyřicetičlennou hlídku. Obsazují hřbet hory a v 10.30 je vztyčena nad kráterem americká vlajka.
„Je třeba ji vyměnit a vztyčit další náhradní vlajku, která bude nepřehlédnutelná z pláže i severní strany hory,“ domnívají se ale velitelé. Úkolem vztyčit novou vlajku pověří právě Stranka s dalšími námořníky.
„Pojďte za mnou, budu se snažit, přivést vás bezpečně domů k vašim matkám,“ říká Strank často mužům, kterým velí. Udělá to i tentokrát. Když dorazí na vrchol, Hayes se Sousleym použijí pro umístění vlajky trubku, kterou tu zanechali Japonci.
Ovšem na Suribači se prohání vichřice. Udržet stožár ve svislé poloze se v neustálých poryvech větru daří jedině pomocí tří lan ukotvených do země. Když konečně stožár stojí, Michael údajně prohlásí: „Takže každý zkurvysyn na tomto ostrově ji může vidět!“ Úkol je splněn.
Šrapnel mu vyrve srdce
Na vrchol hory se vyškrábe i americký fotograf z agentury Associated Press Joe Rosenthal (1911–2006), který pořizuje snímky vojenských operací. „Slavnostní okamžik už jsem prošvihl.
I pohled z hory ale určitě bude stát za to,“ honí se mu hlavou. Rychle ale pochopí, že dostal ještě druhou šanci. Zachytí slavnostní vztyčení vlajky v 11.40 hodin. O dva dny později se fotografie objeví v novinách.
Strank se 1. března 1945 sklání na pláži a prstem cosi kreslí do písku. „Takhle bude vypadat naše další akce,“ obrací se ke svým vojákům. Nestihne svůj náčrtek ani dokončit, když přiletí šrapnel a zasáhne ho. Doslova mu vyrve srdce z těla. Umírá.
Později pozůstatky slavného vojáka uloží na Arlingtonském národním hřbitově nedaleko amerických prezidentů.
Podle fotografie se rodí největší bronzové sousoší na světě, dílo sochaře Felixe Weldona (1907–2003), které veřejnost poprvé uvidí 10. listopadu 1954. Pomník vysoký 9,8 metru stojí na hřbitově v Arlingtonu.