Pátý červnový den roku 1981 byl na události bohatý. V totalitním Československu probíhala parodie voleb, nikdo nepochyboval, že vládnoucí komunisté obdrží svých 99,9 procent hlasů.

V Polsku došlo k tragické havárii, když se srazily dva vlaky a 25 lidí přišlo o život. Americký prezident Ronald Reagan přijal francouzského ministra zahraničí.

Českoslovenští basketbalisté ten den vybojovali na evropském šampionátu bronzové medaile, když porazili Španělsko.

A v časopise, který vydávalo Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Atlantě, vyšel článek amerického lékaře Michaela Gottlieba s názvem Pneumocystová pneumonie – Los Angeles.

Gottlieb zde popisoval záhadnou nemoc, která se rozšířila mezi losangeleskou homosexuální komunitou. Projevovala se především zápalem plic a byla smrtelná. Lékař popsal případy pěti mužů ve věku od 29 do 36 let, kterým se hroutila imunita.

Dva ze zkoumaných lidí byli v době vydání článku již po smrti. Ještě před tím si newyorský lékař Alvin Friedman-Kein všiml něčeho zvláštního. Do ordinace mu nezávisle na sobě přišli dva pacienti s podivnou kožní chorobou.

A přece jen oba případy něco společného měly, oba pacienti se přiznali k nezávaznému sexuálnímu životu a užívání drog.

Zároveň se lékaři v Atlantě setkávali u homosexuálních mužů s častými případy žloutenky a kapavky. Jeden z vědců z atlantského Centra pro kontrolu nemocí James Curran dostal k recenzi Gottliebův článek.

Ihned si uvědomil, že popsané případy se až nápadně podobají těm, které řeší i on se svým týmem. Curran později vzpomínal: „Tento článek nás praštil do očí.

Hned nás napadlo, že by se v případě zápalu plic mohlo snad jednat o přenos sexuální cestou.“ Výzkumníci záhy rozjeli akci k dalšímu zkoumání choroby a skutečně zjistili šíření této choroby pohlavní cestou mezi homosexuály.

Choroba byla původně pojmenována jako „zápal plic homosexuálů“. Ukázalo se však, že nemoc se projevuje i jinými typy infekcí. U homosexuálů se objevovaly různé horečky, otoky lymfatických uzlin či infekce mozku.

Vše napovídá, že postiženým selhává imunitní systém. Počet případů přitom rychle stoupal. Zdálo se, že nemoc se týká pouze homosexuálů. Jenže záhy však svět vyděsily nové informace. Začátkem osmdesátých let proudily do USA davy imigrantů z Haiti.

Mezi duhou rizikovou skupinou „H“ se objevily i nakažené ženy. Nová nemoc tak pronikla i mimo homosexuální komunitu. Třetí riziková skupina „H“ se pak vytvořila mezi uživateli heroinu. V roce 1982 svět poprvé uslyšel zlověstný shluk čtyř písmen:

AIDS… AIDS je zkratka a znamená Acquired Immune Deficiency Syndrome neboli syndrom získaného selhání imunity. 20. ledna 1983 vědci našli i původce záhadné choroby.

Francouzští badatelé Luc Montagnier, Françoise Barréová-Sinoussiová a Jean-Claude Chermann z Pasteurova ústavu izolovali virus, který AIDS způsobuje.

O čtyři měsíce svůj objev pojmenovali  Human Immunodeficiency Virus, tedy virus lidské imunitní nedostatečnosti.

Roku 2008 získali Barréová-Sinoussiová a Montagnier obdrželi za svůj objev Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii. V roce 1983 již Spojené státy hlásily 900 mrtvých. Choroba se šířila i do dalších koutů světa a začalo se hovořit o epidemii.

Odbornou i širokou veřejnost trápily zásadní otázky. Je nemoc léčitelná? Jak se před virem chránit? A kde se vůbec vzal? Experti však stále tápali…

Imunologové měli zamotanou hlavu, přesto se určitých dílčích úspěchů podařilo dosáhnout. V roce 1985 byl vyvinut první test na přítomnost viru v organismu.

Byly rozlišeny typy HIV-1 a HIV-2. V roce 1985 se AIDS stal osudným první slavné osobnosti, a to herci Rocku Hudsonovi. O rok později byl v USA představen první lék, který devastaci organismu virem zpomaloval.

Nazýval se azidothymidin a používá se dodnes. Virus neznal hranice, krátká na něj byla i železná opona mezi západním a východním světem.

V roce 1987 tak i v Československu zemřel první člověk na AIDS. O čtyři léta poté již počet nakažených po celém světě dosáhl deseti milionů. Postupně se zjišťovalo, že za vším stojí tělní tekutiny, právě v nich si HIV lebedí.

Nemálo lidí se virem nakazilo při obyčejné transfúzi krve. Dalším možným způsobem přenosu je z matky na plod. Virus se hojně šířil i mezi narkomany, kteří si navzájem půjčovali stříkačky s infikovanými jehlami.

A samozřejmě, HIV se nejvíce šířil při nechráněném pohlavním styku. Kromě krve se virus dokáže uhnízdit i ve spermatu či v poševním sekretu. Dobře se mu daří i v mozkomíšní tekutině.

Naopak v slzách či potu jsou jeho koncentrace natolik malé, že riziko nákazy nepřichází v úvahu. Vědci koncem osmdesátých let  přišli s několika uklidňujícími zprávami. HIV se nešíří při běžném kontaktu či nedejbože kapénkovou infekcí.

Ani bodnutí hmyzu nemá fatální důsledky, v organismu takového komára totiž virus nepřežije. Co se týče sexuálního přenosu, ukázalo se, že homosexuální transfer HIV je daleko snadnější než přenos heterosexuální. Plyne to z rozdílného způsobu tohoto styku.

Styk homosexuální je totiž především styk anální. Střevní sliznice je velmi bohatá na buňky k infekci HIV vnímavé, navíc tento styk bývá často krvavý. Přináší tedy skutečně vysoké riziko a HIV tak snadno může přeskočit na nového hostitele.

Poševní sliznice a sekret ženského genitálu obsahuje relativně nízký počet HIV infikovaných buněk a proto styk per vaginam je pro muže méně nebezpečný, nikoliv však bez rizika.

Přenos HIV z muže na ženu je daleko pravděpodobnější, protože mužský ejakulát obsahuje vysoký počet virových partikulí a snadno infikuje slizniční buňky ženských genitálií. K infekci virem HIV je totiž zapotřebí jeho velká koncentrace.

Proto se také prokázalo, že prostitutky nejsou tím nejdůležitějším článkem v procesu šíření HIV/AIDS, i když reálné nebezpečí zde pochopitelně existuje.

Kde se tedy virus vzal? Jeho domovinou jsou neprostupné africké pralesy. Poslední výzkumy ukazují, že na lidi přeskočil ze šimpanzů v Kamerunu.

Výzkumný tým birminghamské univerzity zde zkoumal šimpanzí trus a našel v něm protilátky k viru SIV, který je s HIV v příbuzenském vztahu.

V 34 případech nalezená protilátka reagovala s antigenem viru HIV-1, který u člověka způsobuje onemocnění AIDS. K přenosu na člověka došlo zřejmě již začátkem tohoto století. Američané nedávno zjistili, kdy se infekce poprvé dostala do jejich země.

Evoluční biolog Michael Worobey z Arizonské univerzity ve své studii tvrdí, že AIDS řádil v USA více než 10 let před jeho popsáním. Podle Worobeye se první nositel viru HIV objevil v USA v roce 1969 a přišel z Haiti.

K tomuto závěru dospěl pomocí genetické analýzy a následné rekonstrukci cesty smrtelného viru.

Na Haiti se HIV dostal o tři roky dříve z Afriky. Na různých prapodivných internetových serverech se šíří i teorie, že AIDS vznikl jako umělý virus v tajných amerických laboratořích. Jedná se o naprostý blud.

V době, kdy se AIDS začal masově šířit, vědci zdaleka neuměli manipulovat z geny virů tak, aby mohl vzniknout tak agresivní a nebezpečný kmen. Původ této spiklenecké teorie je třeba hledat v dobách studené války.

Poprvé byla zmíněna již v roce 1983 v indických novinách Patriot. Zdroj, na který se zpráva odvolávala, svým stylem nápadně připomínal styl politických úvodníků tiskového orgánu Komunistické strany Sovětského svazu novin Pravda.

Zpráva na nějaký čas zapadla, ale v západním světě se AIDS stával velkým problémem. Východoněmecký biolog Jakob Segal zatím vydal několik studií, ve kterých tvrdil, že virus je jednoznačně amerického původu.

Východní tajné služby se postaraly o to, aby se tyto nepravdivé informace dostaly i za železnou oponu. Zde zaznamenaly určitý ohlas a mnoho lidí po celém světě jim věří dodnes.

Světlo do případu vneslo až částečné otevření sovětských archivů v devadesátých letech. Záznamy vypověděly, že za šíření fámy byla zodpovědná sovětská tajná služba KGB, konkrétně její oddělení zodpovědné za šíření dezinformací a psychologickou válku.

Ostatně, podobné oddělení měla i americká CIA, která světem pro změnu šířila poplašné zprávy o sovětských biologických zbraních.

V roce 1993 kolektiv Pasteurova ústavu zmapoval mechanismus, jímž HIV infikuje imunitní systém. Trpělivost viru je až zrůdná, celý boj připomíná zákopovou válku s předem jasným koncem.

Virus HIV postupně napadá buňky CD4+, které jsou zodpovědné za imunitní odpověď při nějaké infekci. Tyto buňky fungují podobně jako armáda a jako jedna ze složek generálního štábu obrany lidského těla.

Virus se nenápadně vloudí do jejich jádra a chvíli dělá jako by nic. Imunitní systém je v té chvíli ještě v pohotovosti a vytváří imunitní látky. Proto HIV se svým postupem nijak nespěchá. Vyčkává, až se z jeho pohledu situace uklidní.

Ve chvíli, kdy je organismus nějak oslaben, třeba obyčejným nachlazením, HIV udělá další krok vpřed. Rozmnoží se na určitou úroveň a poté opět zaujme pozice. Tímto stylem postupuje dál a dál.

Buněk CD4+ postupně ubývá a imunitní systém bývá při sebemenším ohrožení, třeba i při rýmě, stále přetíženější. Zákonitě přijde den, kdy se zhroutí a virus HIV má cestu otevřenou.

V tu chvíli napadá i další buňky, třeba ty nervové a nemoc AIDS propuká naplno. V takto napadaném člověku nastává cosi na způsob apokalypsy. Nemocný záhy začne ubývat na hmotnosti a obvykle u něj propuká zápal plic.

Může u něho propuknout zánět mozkových obalů a na kůži i na sliznicích se objevují zvláštní nádory známé jako Kaposiho sarkomy. Nádory vznikají také na lymfatických uzlinách.

Vzhledem k tomu, že nemoc útočí i na nervovou soustavu, mohou vznikat další symptomy v podobě výpadků paměti, změn chování i oslepnutí. Občas se zdá, že ve stavu pacienta dochází ke zlepšení, ale to jen virus střádá síly na další devastující útok.

U velké většiny nakažených dojde k rozvoji některého z příznaků HIV/AIDS obvykle za 10-15 let po infekci. Kdy dojde k takto rozvinutému onemocnění AIDS ovlivňuje řada faktorů, především původní úroveň obranyschopnosti, životní styl či výživové návyky.

Nicméně, u lidí, kteří dnes užívají každý den antiretrovirální léky, existuje jen velmi malé riziko rozvinutí AIDS a i oni mohou žít dlouhý život. Za více než 35 let od prvního popisu nemoci AIDS, kterou způsobuje virus HIV, na tuto zatím nevyléčitelnou nemoc zemřelo více než 30 milionů lidí. Celosvětová epidemie nemoci AIDS dosáhla vrcholu v roce 2005, kdy mělo virus HIV v krvi 40,3 milionu lidí (v tomto roce na AIDS zahynulo 3,1 milionu lidí), šíření nemoci se ale podařilo v posledních zpomalit a v některých oblastech i zvrátit.

Démon zvaný AIDS je pro lidstvo o to nebezpečnější, že stále neexistuje lék, který by jej jednou pro vždy porazil.

V roce 1996 byl zahájen program OSN pro boj proti viru HIV a nemoci AIDS (UNAIDS), o jehož vytvoření rozhodla WHO v květnu 1993. Rovněž byla zavedena nová kombinovaná terapie, tzv. tri-terapie, která zpomaluje množení viru HIV v těle.

V roce 2001 se na trhu objevil lék Viread, který úroveň viru v těle snižuje, ale nezničí jej. Na jeho vývoji se podíleli i čeští vědci v čele s Antonínem Holým (1936 – 2012). Věda zaznamenala i další pokroky.

Například německým vědcům se laboratorně podařilo z infikovaných buněk odstranit virus HIV. Bylo to považováno za výrazný pokrok otvírající poprvé možnost léčit pacienty, kteří onemocněli AIDS. Účinná terapie, která by nakažené definitivně vyléčila neexistuje do dnešních dnů.

Občas se po světě rozšíří nadějná zpráva. Před nedávnem se ve sdělovacích prostředcích objevila informace, že se v USA podařilo vyléčit malé děvčátko, které se nakažené již narodilo.

Lékaři jí už čtyři hodiny po porodu začali podávat antivirové preparáty, které se běžně používají k léčbě choroby AIDS u dětí. Po roce se zdálo, že virus z těla zmizel.

„Dívenka má nyní negativní testy na HIV,“ sdělila na zdravotnické konferenci v Bostonu pediatrička Deborah Persaudová. O pár týdnů později však naděje vzaly za své, protože holčičce se virus v krvi znovu objevil.

„Samozřejmě, že je to rozčarování pro toto dítě, zdravotníky i celé vědecké společenství,“ konstatoval ředitel Národního institutu pro alergie a infekční nemoci (NIAID) Anthony Fauci.

Tento obrat podle něj připomíná, jak mnoho je ještě nutné zjistit o úskalích HIV a také pokračovat ve výzkumu léčby. Bez výsledku také dopadají pokusy o získání vakcíny proti AIDS. Některé pokusy vypadaly více než nadějně a dostaly se i do fáze testování.

Vakcíny sice produkovaly určité množství obranných látek, ale celkovou ochranu nezajistily. Virus HIV je totiž značně proměnlivý a vždy se dokáže vytasit s nějakou zbraní, na které jsou vakcíny krátké.

Nemálo imunologů je dokonce natolik skeptických, že podle jejich názoru je vyvinutí skutečně účinné látky proti viru nemožné. Přesto pokusy stále pokračují. Obrana vůči AIDS tak zatím spočívá v prevenci.

Jak říká jedna z nejznámějších specialistek na boj s nebezpečným virem profesorka Gita Ramjee:

„Prevence je stále nejlepší strategií v boji proti AIDS, neboť na rozdíl od terapie, nemá žádné vedlejší účinky.“ Tedy především používání ochrany při pohlavním styku a věrnost ve vztahu.