Město bez nočního pouličního osvětlení? V současnosti nemyslitelná záležitost. A přece byly doby, kdy neprostupnou tmu ve městech narušilo nanejvýš jen světlo svíčky.

Historie pouličního osvětlení je delší, než by se na první pohled mohlo zdát. Mezi prvními začali své ulice osvětlovat Syřané již kolem roku 450 před naším letopočtem, přičemž používali pochodně.

Římané k osvětlení ulic používali olejové lampy, staří Číňané pak pomocí bambusových trubek vedli k lampám zemní plyn. Ve španělské Córdobě se po dobytí Araby svítilo i na úsecích dlouhých několik kilometrů.

Problém, jak rozsvítit noční město, vrtal hlavou i francouzskému králi Jindřichu II. Ten v roce 1558 nechal po Paříži rozmístit 736 kotlů, ve kterých hořela pryskyřice. Stejná „technologie“ se o padesát let později objevila i v Praze.

Jejím iniciátorem byl císař Rudolf II.

V roce 1623 začalo platit nařízení císaře Ferdinanda II., podle něhož měli mít pražští měšťané připraveny k osvětlení ulic smolné věnce, které ale měly být zapalovány jen v případě nebezpečí či živelné pohromy.

V 17. století se v západoevropských městech objevují již stabilní lampy s olejem. V Paříži se tak stalo v roce 1667, v Londýně o rok později, v Berlíně roku 1680. Praha se dočkala v roce 1723, kdy byla 121 olejovými lucernami osvětlena Královská cesta.

První novodobé plynové lampy se objevily na Westminsterském mostě v Londýně v roce 1813. Poté se rozšířily dál po Evropě.

V Praze začaly svítit v roce 1847. První městské veřejné elektrické osvětlení rozzářilo v našich krajích jihočeská města Jindřichův Hradec a Písek, a to v roce 1887. Do Prahy dorazila elektřina o rok později.

V jednadvacátém století se kvůli posílení historické a romantické atmosféry Londýna či Prahy obnovuje plynové osvětlení.