Situace na barikádách na rohu pražské Celetné ulice se 12. června 1848 po 16 hodině konečně uklidňuje. Za oknem salónu v prvním patře se náhle mihne postava ženy, která touží vidět, jak to venku vypadá. Vytáhne roletu a v tom třeskne rána.

Je slyšet zvuk tříštícího se okenního skla a kulka zasáhne do přímo do čela Eleonoru Windischgrätzovou (1796–1848), manželku pražského vojenského velitele.

Dáma se zhroutí k zemi, a ačkoli k ní hned přiskočí její děti, sestra Karolína a uherský baron Miklós Jósika, kteří jí dělají v salónu společnost, okamžitě vidí, že pomoc už je bohužel zbytečná.

Choť obávaného vojenského velitele Alfréda Windischgrätze (1787 – 1862), který zodpovídá za pořádek v Praze, právě zemřela.

Chce se stát živým terčem

Sotva se generál, odpočívající v jednom z pokojů bytu, dozví strašnou zprávu, spěchá za Eleonorou. Poklekne k ní a se slovy: „Bylo to pro mě a tys to odskákala,“ jí stírá z čela krev. V Praze vrcholí povstání.

Radikální studenti po právě skončeném Slovanském sjezdu (2. – 12. června 1848) protestují proti rakouské vládě. Na ulicích se bojuje a Windischgrätzovo jméno působí na lidi jako rudý hadr na býka. Volají po jeho odstoupení a nejraději by ho viděli v rakvi.

Ironií osudu ale kulku slízne jeho manželka, na rozdíl od něho oblíbená díky své mírné povaze a dobročinným aktivitám. „Okamžitě tam půjdu, ať si mne třeba zastřelí,“ vykřikne v návalu hněvu Alfréd. Všichni ho chlácholí, že by jenom vyhověl nepřátelům.

Nakonec se nechá přesvědčit. Pražané to ale mají spočítané…

Průstřel 15 centimetrů

Rodina povolává vojenského ranhojiče Franze Swobodu. Ten konstatuje smrt. Eleonořina pitva proběhne hned druhý den, v úterý 13. června.

„Žlutavá pleť, krevní podlitiny v místě zhmoždění, rána u kořene nosu, průstřel dlouhý 6 palců a 2 čárky (více než 15 centimetrů), za uchem šlo nahmatat cizí těleso.

Při ohledání rány zjištěno rozdrcení tvrdých částí lebky, kulka nalezena na konci střelného kanálu pod kůží,“ líčí Swobodova pitevní zpráva. Z čí pušky vyšla střela? Zdá se, že atentátník zamířil shora, v úvahu tedy připadají okna v patrech protějších domů. Generál je okamžitě nařídí prohledat.

Nepřesvědčí je ani odborník

Podezření padá na studenta pražské techniky Maxmiliána Mauxe. Vojáci ho seberou v hostinci, kde dnes stojí kubistický dům U Černé Matky boží. Maskuje se číšnickým frakem a předstírá, jak obsluhuje hosty.

Obvaz na hlavě ale signalizuje, že se účastnil bojů a stříbrné třásně na botách ukazují na člena akademické legie protestujících studentů. V jeho neprospěch svědčí několik okolností.

Na dopolední mši na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí) přijde s mysliveckou puškou, při potyčkách dostane sečnou ránu do hlavy a své zbraně se potom zbavuje. Jenže vojáci ji najdou a jako důkaz jim stačí.

Ani první balistická expertiza v Čechách od slavného puškaře Antona Vincenze Lebedy (1795/1797 – 1857), která prokáže, že vystřelená kulka má jinou ráži než Mauxova puška, je nepřesvědčí.

Maxmilián je propuštěn z vězení až v září 1848. Svědectví podává i podplukovník Bedřich Würth, jenž v době výstřelu stál se svými granátníky proti nároží domu. Viděl vytahování rolety a slyšel osudný výstřel.

Měl v úmyslu upozornit, aby raději nechali roletu dole, jenže v okamžiku, kdy se chystá vyrazit za Windischgrätzem na komandaturu (vojenské velitelství), z jednoho z domů vyběhne vysoký muž v kalhotách a košili s šavlí v ruce a běží k barikádě.

Jeho jméno zůstává dodnes tajemstvím. Byl to vrah? A proč měl šavli? Zbloudilá kulka Eleonoru trefit nemohla, po čtvrté odpoledne se v Celetné už nestřílelo.

Kapitulace kvůli požáru

Ve stejné době, kdy umírá Eleonora, se tvrdě bojuje v místech dnešní Havířské ulice (z Příkopů směrem ke Stavovskému divadlu). Šarvátky si vybírají další daň: vážné zranění utrpí kapitán jezdectva Alfred Windischgrätz jr.

To je pro generála poslední kapka. Děla nechává převézt na levý břeh Vltavy a ve čtvrtek 15. června Pražany překvapí ostrá kanonáda z Malé Strany. Očekávaná kapitulace se ovšem nekoná a Windischgrätz proto v pátek nařídí palbu opakovat.

Z děl létají zápalné pumy, které podpálí Staroměstské mlýny a vodárenskou věž, hoří i Karlovy Lázně. Naštěstí vládne bezvětří a požár se nešíří dál. Na vzbouřence ale má oheň správný účinek. V sobotu sedmnáctého června 1848 se vzdávají.