Egyptská Alexandrie se ve 4. století n. l. mění ve výstavní město. Do výšky se tu tyčí sloupy palácových svatyň. 23. července 365 lidé poklidně chodí ulicemi. Zanedlouho se ale mořská voda začne nečekaně stahovat.

 Očití svědkové jsou v šoku, jak oceán u břehů odhaluje svoje dno. Fascinovaně zírají na spousty ležících mořských tvorů. To nejhorší ale teprve přijde.

 „Obrovské masy vod se vrátily, když to všichni nejméně očekávali,“ vzpomíná později jeden z přeživších, římský historik Ammianus Marcellus (330–395). Masa vody, která se žene městem, nenechá kámen na kameni.

První na ráně jsou lodě kotvící v alexandrijském přístavu. Vlny je strhnou s sebou a ženou až na střechy okolních domů. Některé z nich tam uvíznou a těm, kteří přestojí řádění živlu, se naskytne kuriózní pohled.

Sotva by někoho napadlo „zaparkovat“ plavidlo na střeše řeckého paláce. „Voda je odmrštila i dvě míle daleko do vnitrozemí,“ líčí Marcellus osud některých bárek v přístavu.

Sotva masy vody opadnou, malý zlodějíček, který kouká, jak by se přiživil na neštěstí druhých, vyráží rabovat. Není sám. Drancovat lodě nešťastných majitelů vyráží spousta lidí.

Zkáza královnina paláce

Živel se nevyhne ani paláci, který patřil egyptské královně Kleopatře (69–30 př. n. l.). Mohutné sloupy se ocitají v rozvalinách, kameny z nich se válejí všude okolo. Pod vodou skončí celá nilská delta.

Během několika hodin se reprezentativní přístav, směle konkurující italskému Římu, mění v mrtvé město, ze kterého lidé v panice prchají. Vlna zalije i Sicílii nebo nedaleký Dubrovník.

V samotné Alexandrii umírá asi 5 tisíc lidí, dalších zhruba 50 tisíc přijde o svůj domov. To ale není všechno. Ještě větší škody živel napáchá v okolních vesnicích a městech. Řadu z nich téměř smaže z mapy. Odhaduje se, že mimo samotnou Alexandrii umírá asi 45 tisíc lidí.

Patnáctimetrová masa

I když v roce 365 ještě lidé nemají žádná měřicí zařízení a hezky dlouho potrvá, než jistý Američan Charles Richter (1900–1985) sestaví svoji škálu vypovídající o síle zemětřesení, dnes vědci odhadují, že otřesy půdy, které mohutnou vlnu poslaly ničit živoucí město, měly sílu až 8 stupňů Richterovy škály a vlny se zvedaly do výše patnácti metrů.

Centrum zemětřesení se zřejmě nacházelo nedaleko hranice zemské desky v tzv. řeckém oblouku a voda se valila Středozemním mořem směrem k pobřeží. Egyptské kroniky tvrdí, že masa vody mířila proti proudu Nilu a dorazila až do Súdánu.

S pěstováním je konec

Nenávratné škody působí voda i na zemědělské půdě.

Po roce 365 se stává Nilská delta, někdejší obilnice Římské říše, pro pěstování čehokoli prakticky nepoužitelná. Na pozůstatky Alexandrie narazí podmořští archeologové poprvé až v roce 1995. Města, která pohltilo moře, hledá například francouzský vědec Franck Goddio.

Právě on uvidí v roce 2010 podmořské město v celé jeho kráse. „Všechno tu zůstalo netknuté od chvíle, kdy se stavba potopila,“ komentuje objevy Ašraf Abdal-Raúf, vědec z jeho týmu.