Řadu staletí, kdy církev měla vždy pravdu, byl její výklad všeho nad naší hlavou jednoznačný: Země je středem vesmíru! Kdo si dovolil tvrdit cokoliv jiného, byl považován za kacíře.
Ve středověku bylo vzdělání vzácností. Přístup k němu měla jen nejvyšší šlechta a především církev, která udávala tón veškerému poznání. Obyčejní lidé měli svých starostí dost, než aby řešili, zda církev hlásá pravdu či bludy.
Nástup renesance dosavadní status quo poněkud narušil. Měšťané získali možnost vzdělat se, významně se rozšířila gramotnost i zájem o okolní svět. Přesto si i nadále církev v otázkách vědy, ale nejen v nich, zachovávala své výsadní postavení.
V pohledu na vesmír vycházela z koncepce, kterou předložil kolem roku 150 našeho letopočtu řecký astronom Klaudius Ptolemaios a později jí lehce pozměnil dánský astronom Tycho de Brahe.
Podle ní byla Země středem vesmíru a ostatní nebeská tělesa kolem ní obíhala. Ostatně, tato koncepce vyhovovala církvi proto, že naplňovala představy o nebi a pekle.
V letitém pohledu církve na okolní vesmír však začalo docházet k prvním trhlinám.
Koncepci heliocentrické soustavy jako první formuloval polský astronom Mikuláš Koperník (1473 – 1543), který mimo jiné studoval i církevní právo, takže mu bylo jasné, že s touto teorií hlásající oběh Země kolem Slunce jen tak snadno neprorazí.
Vydání svých spisů proto dlouho odkládal až téměř do své smrti – traduje se, že výtisk své knihy dostal Koperník do rukou až ve chvíli, kdy už ležel na smrtelné posteli.
Na Koperníkovo dílo pak v mnohém navázal italský filosof Giordano Bruno (1548 –1600), podle nějž byl vesmír nekonečný. Jeho výklad však nebyl ani tak astronomický, ale díval se na něj spíše jako filosof.
A právě Brunova filosofie, hlásající námitky proti církvi, nekonečnost boha nebo mnohost a rovnocennost světových soustav ho dovedla až před inkvizici a poté na hranici.
Giordano Bruno byl upálen 17. února 1600, mimochodem jako úplně poslední oběť Římské inkvizice.
Ve chvíli, kdy italský astronom Galileo Galilei (1564 –1642) objevil, že Jupiter má své měsíce a že planeta Venuše prochází různými fázemi, veřejně se přihlásil ke Koperníkově teorii heliocentrické soustavy.
Církev, vedená tehdy papežem Pavlem V., však v roce 1616 Galilea usměrnila do patřičných mezí a dostalo se mu výstrahy. Tehdy Galilei poprvé odvolal učení, o jehož správnosti byl přesvědčen. Své přesvědčení navíc podložil i řadou důkazů.
Prováděl řadu astronomických pozorování pomocí teleskopu, který sám navrhl a sestrojil. Nicméně Galileovy důkazy zas tak průkazné nebyly.
Dalo se podle nich pouze odvodit, že Země teoreticky může okolo Slunce obíhat, nikoliv však, že tomu tak jednoznačně musí být. V roce 1623 byl zvolen papežem kardinál Barberini, jenž přijal jméno Urban VIII.
Pocházel z Florencie, tedy ze stejného města jako Galileo Galilei. Oba muži se znali, dá se dokonce říci, že byli dlouhou dobu přáteli. Galilei tedy nebyl nijak proticírkevně naladěn.
Hnacím motorem jeho myšlenek byla jen ochrana církve před tím, aby z jejích úst nebylo do světa šířeno nesprávné učení. A Galilei spoléhal na to, že právě proto nalezne v Urbanu VIII. oporu.
Vždyť spolu mnohokrát vedli dlouhé diskuse o vědeckých a filosofických otázkách. Rozhodl se proto sepsat dílo nazvané “Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo” (Rozprava o dvou největších systémech světa).
V knize vystupují tři postavy, každá s poněkud odlišných charakterem. Jedna je vzdělaná a Galileo proto do jejich úst vložil své myšlenky. Další figura zosobňuje tehdejší poněkud naivní představy o okolním světě.
A konečně třetí postava je jakýmsi moderátorem celé diskuse. Kniha spatřila světlo světa v roce 1632. Je psána italštinou, tedy nikoliv latinou, jak bylo tehdy u vědeckých děl běžné, a stala se tudíž dostupnou nejširší gramotné veřejnosti.
Jenže Urban VIII. se v době svého vládnutí církvi poněkud osobnostně proměnil. V Evropě tehdy zuřila třicetiletá válka a katolická církev leckde ztrácela svůj vliv.
Urban tak zažil několik politických neúspěchů a stal se z něj, podle dostupných pramenů, nesnášenlivý člověk, který odmítal jakoukoliv kritiku bible. Vydání Galileovy Rozpravy na něj proto zapůsobilo jako červený hadr na býka.
Ačkoliv Galileovu knihu předtím schválily přísné oči církevní cenzury, Urban VIII. se proti jejímu autorovi tvrdě postavil. V době, kdy byla církevní moc značně oslabována, nemohl papež potřebovat atak na její učení.
13. února 1633 byl proto v Římě zahájen proti starému astronomovi proces. Církev měla tolik slušnosti, že Galilea po dobu procesu neuvrhla do vězeňské kobky, vědec tak mohl svůj volný čas trávit v rezidenci toskánského velvyslance.
Při výsleších Galileo tvrdil, že princip heliocentrické soustavy nikdy neobhajoval, že jej nadnesl pouze a jen jako hypotézu a celý problém se tak snažil zahrát do ztracena. Z tribuny soudců na něj přitom létaly hrozby mučením.
Galileo si byl pochopitelně dobře vědom toho, jak dopadl 33 let před ním Giordano Bruno.
Při druhém slyšení 30. dubna Galileo uznal, že při psaní své knihy pochybil a dokonce se „přiznal“, že to vše udělal kvůli svým marnivým ambicím, nepochopení a nepozornosti.
10. května odevzdal svoji psanou obhajobu, ve které se brání proti obvinění z porušování církevního příkazu, uznává, že pochybil pýchou při psaní své knihy, a prosí o prominutí trestu kvůli svému věku a podlomenému zdraví. Závěrečné slyšení proběhlo 22. června.
Sedmdesátiletý učenec Galileo Galilei si musel před tribunálem kleknout a prohlásit, že zavrhuje, proklíná a zošklivuje si svou celoživotní práci.
Galileo se tak vyhnul hrdelnímu trestu. Byl odsouzen k doživotnímu domácímu vězení a každý týden se musel modlit sedm kajícných žalmů. Tvrzení, že Galileo při odchodu ze soudní síně zvolal památnou větu:
„A přece se točí!“ lze každopádně, považovat za výmysl z říše pohádek. Nelze pochybovat o tom, že kdyby tak skutečně učinil, okamžitě by se pro něho začala stavět hranice. Netřeba zdůrazňovat, že jeho kniha byla okamžitě zakázána.
V katolických zemích byl tento zákaz tvrdě dodržován, ale například v protestanském Nizozemsku mohla vyjít. Galileo Galilei zemřel 8. ledna 1642. Papež Urban VIII. ho přežil o dva roky.
Všechno však vlastně skončilo teprve až na sklonku 20. století, kdy papež Jan Pavel II. inkviziční rozsudek proti Galileovi zrušil.
