Celé San Francisco je na nohou. Do parku Golden Gate se valí tisíce mladých lidí. Mají dlouhé vlasy, volné oblečení a zavrhují všechno, co je nedotknutelné pro jejich rodiče –práci, víru, usedlý rodinný život.
Sedají na travnatou zem, která se pod jejich náporem během chvíle mění v mraveniště. Bezstarostná atmosféra je prosycena vůní omamných látek, květin a svobody. Nenásilná světová revoluce začala.
Píše se 14. leden 1967. Slunná Kalifornie vítá nové ráno a s ním i tisíce nadšenců, kteří dorazí na happening Human Be-In. Protestují tu proti zákazu LSD, ale také poprvé společně veřejnosti představují svůj životní styl.
Říkají si hippies, žijí okamžikem, bojují proti konzumní společnosti a jejich odkaz změní celý západní svět.
Děti okamžiku
Jejich pohled na svět ovlivní hlavně nepoddajná generace beatniků – mladých umělců, kteří v 50. letech vystupují proti nenasytné americké společnosti.
Když se její představitelé Michael McClure (*1932), Lawrence Ferlinghetti (*1919) nebo Gary Snyder (*1930) později nastěhují do sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury, začínají se sem jako působením magnetu sjíždět mladí z celých Států.
Chtějí svobodu a život „jen pro ten dnešní den“. Mysl a hranice poznání si rozšiřují LSD a marihuanou. Žijí pohromadě v širokých komunitách, oblékají se do pestrých barev a sdílejí mezi sebou vše, od lásky až po peníze.
Oslava života
Na potkání rozdávají květiny, jedno ze svých poznávacích znamení, stejně jako ukazováček a prostředníček, proměněný ve známé gesto vítězů. K životu nepotřebují prakticky nic. Drobné vyžebrají, k snědku se vždycky něco najde. Žijí mírem, nezávazným milováním.
Odmítají probíhající válku ve Vietnamu. Když jim v roce 1966 vládní představitelé udělí políček ve formě zákazu LSD, odpoví hippies v lednu 1967 mamutí akcí nazvanou Human Be-In, na kterou se do San Franciska sjede 25 000 lidí.
Zamilované léto
Zpětná ozvěna svolané akce je obrovská. Bosé nohy hippies zaplavují kalifornské ulice a prošlapávají cestu dalším přistěhovalcům. Zlatá éra květinových dětí je tady.
Tvrdí se, že téměř každá druhá rodina ve Spojených státech pohřešovala v té době svého potomka, který se rozhodl k nim připojit. Jejich styl života se jako rozbouřená řeka rozlévá do celého světa.
Nezkrotné vlasatce začínají brát vážně i média, cestovní kanceláře nabízejí zájezdy do Kalifornie s názvem „Na skok k hippies“. Ti v té době žijí hlavně láskou, silnou, nezávaznou a nespoutanou.
Události po Human Be-in proto dostanou název podle ní – Summer Of Love tedy Léto lásky.
Miluj, neválči!
Žijí také hudbou, kdo jiný přece více symbolizuje odpor vůči konzumu než rockoví muzikanti. Vrcholem tohoto období je pak 16. června 1967 rockový festival v Monterey asi 180 kilometrů jižně od San Franciska.
Po tři dny se pódium plní řadou hudebních hvězd, od nezkrotné Janis Joplin až po kytarového mága Jimiho Hendrixe.
Okolní louky zaplní na 50 000 (jiné prameny uvádějí dokonce 90 000) vděčných posluchačů, naprosto oddaných svému vlastnímu světu. Vzduchem létají hesla jako „Make Love, not war“ – Miluj, neválči, nebo „Give peace a chance“ – Dej šanci míru.
Vše však bez jakékoliv známky agrese (tu projeví jen Hendrix, když na konci svého vystoupení zapálí a roztříská kytaru).
Flákače a neplatiče nechceme!
Po zdolání vrcholu ale přichází pád. Neustálý příliv turistů a čumilů působí uvnitř komunity rozpory. Čtvrť Haight-Ashbury přitahuje kroky ztroskotanců a zlodějů, kteří se zde v anonymitě davu schovávají před zákonem.
Roste počet drogově závislých, dětí narozených mimo manželství, stejně tak svobodných matek. Skrz prsty se na „hipíky“ začíná dívat i veřejnost. „Obyčejným“ Američanům vadí jejich nechuť k práci a neplacení daní.
Po hromadném pálení povolávacích rozkazů do Vietnamu mají na krku i úřady.
A když národní garda na pokyn guvernéra Kalifornie Ronalda Reagana 15. května 1969 násilně potlačí skupinu hippies, kteří zaberou obří parkoviště ve snaze změnit ho na park, zdá se, že je s květinovými dětmi definitivní konec.
Ještě jednou proti všem
Přesto se hnutí v srpnu 1969 ještě jednou sjednotí. Přichází totiž Woodstock, legenda mezi hudebními festivaly. „Bylo to jako v ráji.
Komu nevadilo problematické hygienické zázemí, strašná spousta lidí a nejrůznější názory na to, jak to na světě právě chodí, musel být nadšen. Užívali jsme si darů života a já osobně jsem se na tom festivalu vyspal se sedmi ženami.
Dvě z nich jsem neznal ani podle křestního jména,“ popisuje jeho atmosféru jeden z návštěvníků. Přes půl milionu lidí tu na poli, severozápadně od stejnojmenného města, za asistence hudebních hvězd, v klidu a míru naposledy masově hlásá svá poselství.
Slunce míru zapadá
To už však nad Woodstockem krouží hejno labutí se svojí písní. Po sérii nešťastných událostí se zlatá éra hippies i s tím, čemu věří, stává definitivně minulostí.
V témže měsíci zorganizuje chorý mozek Charlese Mansona (*1934), původně se tvářícího jako řadový hippie, brutální popravu manželky režiséra Romana Polanského (*1933), herečky Sharon Tateové (1943–1969).
Při festivalové odpovědi na Woodstock na závodním okruhu Altamont v Kalifornii ubodá v prosinci 1969 ochranka z řad motorkářského gangu Hells Angels černošského fanouška. Voda nad barevným mlýnem se definitivně zavře s příchodem 70. let.
Užitečný boj
S šířením lásky, porozumění a míru je konec. Vlasy padají pod ostrými hroty nůžek, a to, co po dlouhá léta každý hippie s nechutí odmítal, se teď stává každodenní náplní jeho života. Vracejí se do škol, pracují, vedou usedlý rodinný život typického Američana.
Přesto jejich boj proti konzumu nebyl marný. Veřejnost začíná být otevřenější k otázkám sexu, rasové diskriminace i práv menšin. „Byli jsme mladí, byli jsme upjatí, lehkomyslní a skoro k smrti vyděšení.
A bylo to tak správně,“ shrne později odkaz květinových dětí americký politický aktivista Abbie Hoffman (1936–1989).
