Americká sonda Juno vstupuje počátkem července tohoto roku po téměř pětileté pouti na oběžnou dráhu největšího plynného obra naší soustavy. Bůh hromů, blesků a nebes Jupiter se tak poprvé formálně setkává se svou manželkou.

Než přiletí první sebraná data, pojďme se podívat na všechna fakta, která o králi sluneční soustavy víme.

Jako první pozorují Jupiter Babyloňané okolo 8. století před naším letopočtem za vlády krále Nabonassara a mapují jeho pouť bání nebeskou za využití pokročilých geometrických postupů.

Astronomové čínské dynastie Čou ho identifikují rovněž a nazývají ho „Roční hvězdou“, která prochází každý rok jiným z 12 znamení čínského zvěrokruhu.

Podle tvrzení historika Si Ce-cunga (1927-2008) stojí čínští hvězdáři, konkrétně Kan Te a Š‘ Šen, známí především díky svému atlasu hvězdném oblohy, také za prvním pozorováním jupiterova měsíce Ganymédu.

Pokud se tak skutečně stalo, předstihují objev Galilela Galileiho (1564-1642) o dva tisíce let.

Po řeckém astronomu a matematikovi Klaudiu Ptolemaiovi (cca 100-170), který na základě pozorování relativního pohybu Jupiteru vzhledem k Zemi konstruuje svůj geocentrický model sluneční soustavy, je to právě slavný Ital, jehož jméno je s králem planet spojováno nejčastěji.

Hvězdy Medicejů

Bez ohledu na starověkou čínskou konkurenci Galileo o své prvenství v objevení čtyř největších měsíců oblačné planety, Io, Europy, Ganymédu a Callisto téměř přichází.

Ve stejné době na přelomu let 1609 a 1610, je nezávisle na něm objevuje také německý astronom Simon Marius (1573-1625).

Průzkum jeho deníků moderními historiky však ukazuje, že si poznámky o svém nálezu ve vesmírné temnotě začíná vést o den později než Galileo, a vítězství tak zůstává v rukou rodáka z Pisy.

Ten nová tělesa k poctě velkovévody toskánského, Cosima II. Medicejského (1590-1621), pojmenuje Cosmica Sidera neboli Cosimovy hvězdy a později Medicea Sidera čili Hvězdy Medicejů.

Astronomové se však v průběhu času přikloní ke jménům jupiterových milenek, která navrhuje Marius.

Skály a pásy

Galileovské měsíce nejsou jedinými satelity, které obíhají plynného obra. Astronomové v současnosti znají celkem 67 těles, křižujících jupiterskou oblohu. 51 však není víc než neforemné kusy skály menší než 10 kilometrů a jen 57 je pojmenováno.

Krom velkých satelitů má Jupiter, jako všechny plynné planety, své vlastní, i když nezřetelné, prstence. Na rozdíl od Saturnových však nejsou tvořeny ledem a kusy kamene, ale jemnými prachovými částicemi.

Značná část prstence patrně pochází z impaktního materiálu z měsíců Adrastea a Metis, který by běžně spadl zpátky na povrch, ale kvůli silnému gravitačnímu poli Jupiteru pomalu padá k planetě.

Největší ze všech

Jupiter je po Slunci dominantním tělesem naší soustavy, která je díky němu občas nahlížena jako binární systém. Do jeho úctyhodného objemu, který je velký jako 1321 Zemí, by se pohodlně naskládaly všechny ostatní planety a ještě by trochu místo zbylo.

Král všech planet měl před miliardami let velké ambice. Kdyby v zárodečném oblaku bývalo bylo více materiálu, mohl se téměř stát malou hvězdou, hnědým trpaslíkem. K zažehnutí vlastní termojaderné reakce by však potřeboval asi 75krát více hmoty.

Snad právě ve vzpomínce na dávné časy stále vyzařuje do prostoru o 60% více tepelného záření, než kolik pochytá ze Slunce. Energie navíc pochází z jeho postupného smršťování – plynný cvalík hubne průměrným tempem 2 centimetry za rok.

Navzdory jeho vzdálenosti od domovské stálice a velikosti trvá den na Jupiteru pouhých 10 hodin, jedna cesta kolem orbity mu však zabere necelých 12 pozemských let.

Kvůli malému náklonu planetární osy (pouhých 3,13°  oproti 23,5° na Zemi) král planet téměř nezažívá roční období.

Pod bouřícím nebem

Jupiter není pohostinný svět. Vířící hnědé, rudé a bílé pásy mračen vysoké i padesát kilometrů se ženou rychlostmi přesahujícími ty nejzuřivější tropické cyklóny, i 400 kilometrů v hodině.

Atmosféru planety tvoří převážně vodík, který s přibývající hloubkou kapalní a kolem předpokládaného pevného jádra už se chová jako kov.

Teploty na vnějším okraji atmosféry se pohybují kolem -145°C. V tranzitní zóně, kde se vodík stává metalickým, už panuje žár okolo 9700°C. Kvůli své plynné povaze má Jupiter nejtlustší atmosféru ve sluneční soustavě, sahající do výšky 5000 kilometrů, což je ovšem dáno absencí skutečného povrchu planety.

Za spodní hranici „plynného obalu“ se považuje atmosférický tlak 100 kiloPascalů rovný tomu při povrchu Země.

Nejvýraznějším úkazem Jupiterovy atmosféry je pak Velká rudá skvrna, gigantická bouře o průměru dvakrát větším než naše planeta, která je nejdéle pozorovaným meteorologickým úkazem vůbec (poprvé je zahlédnuta v 17. století).