Zdánlivě malý vynález, který zcela změnil naše oblékání. Jen se na sebe podívejte. Určitě na sobě máte minimálně jeden. A v podobě, v jaké ho vidíte, se zrodil před více než 100 lety.
Cesta k tomu, že si můžete zzzzipnout bundu, kalhoty nebo co zrovna na sobě máte, je dlouhá. Původní nápad prochází rukama několika vynálezců, kteří si na něm postupně vylamují zoubky.
Jako první si nechá patentovat „automatický souvislý zapínač šatů“ Američan Elias Howe (1819–1867) v roce 1851. Má však spoustu starostí s marnou snahou prodat svůj převratný vynález šicího stroje a na drobnosti jako je zapínač šatů nemá čas. Musejí přijít další.
Na zip není spoleh
O 45 let později je to Američan Whitcomb L. Judson (1839–1909), který dostává nápad jak upravit zapínání vysokých pánských bot. Spočívá v kovovém jezdci, který splétá a rozplétá dva řetízky vybavené háčky. „Otravují vás tkaničky?
Nebaví vás ztrácet čas s nepohodlnými knoflíky? Pro vás je tu má zavírací spona!“ představuje roku 1893 svůj vynález na veletrhu v Chicagu. Setkává se však jen s malým úspěchem. Zapínadlo se totiž často zadrhává.
Řetízky se při chůzi rozepínají nebo se někdy naopak se do sebe při tažení jezdce zaklesnou tak silně, že nejdou oddělit. Judson se nevzdává, vynález stále zdokonaluje a sestrojí dokonce i stroj na jeho výrobu.
Nikdo však o zapínadlo nejeví zájem a to si musí na svůj revoluční příchod ještě počkat.
Desítky nápadů končí v koši
„Dobrá, zítra můžete nastoupit,“ podává Judson ruku novému zaměstnanci. Švédský emigrant, inženýr Gideon Sundback (1880–1954) se, podporován manželkou Elvírou (1853/5–1911), pokusí problém zapínadla vyřešit.
Uvědomí si, že zádrhel je v zoubcích a po řadě nápadů, které postupně letí do koše, konečně přichází ten správný. Zoubky pohárkovitého tvaru, které do sebe snadno zapadají a jen tak se nerozpojí.
Společně s nápadem ztrojnásobit počet zoubků na centimetr látky sestrojí nový typ jezdce, který k sobě obě řady zoubků na proužku látky přibližuje v ideálním úhlu a dovoluje jim do sebe zapadat a opět se rozpojovat.
Radost Sundbackovi kazí jen to, že když výsledek 29. dubna 1913 oficiálně představí, Elvíra už u toho není.
Vojáci dostávají zip i s návodem
Patent na „oddělitelné sponky“ je vydán v roce 1917. To už Sundback vyvine i stroj na výrobu zoubků a jejich upevňování na pásy tkaniny. Ačkoli se jich vyrábí stovky metrů denně, stále jde o módní výstřelek, který se používá hlavně na boty a sáčky na tabák.
V roce 1918 se průkopníkem stává americké námořnictvo, které si jich objedná 10 000 na větrovky leteckých obleků. Ty pak vojákům dodává i s návodem na použití. Ale ještě pořád se tomu neříká zip.
To až v roce 1923, kdy se firma B.F. Goodrich rozhodne využít revoluční typ zapínání na nový typ gumových holínek. Podle bzučivého zvuku při pohybu jezdcem mu zaměstnanci začnou říkat zipper a už mu to zůstane.
O vítězství zipu rozhodnou muži
Trvá ještě dalších 15 let než módní průmysl začne brát zip vážně. „Vaše dítě se rázem stane soběstačným!“ lákají obchodníci v roce 1930 maminky na dětské oblečení opatřené zipy.
Do ženského odívání ho prosadí o pár let později italská návrhářka Elsa Schiaparelliová (1890–1973), ale definitivně prorazí až v roce 1937, kdy ho francouzští návrháři použijí na pánské kalhoty.
„Je to tak vulgární!“ ohrnují nos moralisté, „Ale jak praktické!“ pochvalují si muži. A zip vyráží na vítězné tažení nejen světem módy, ale odívání vůbec.