Jako politik byl často solitér, mnohdy nemalou částí české veřejnosti nevybíravě napadán. I tak dokázal vejít do dějin jako zakladatel moderní československé i české státnosti. Ovšem Tomáš Garrigue Masaryk nebyl zdaleka jen politikem.
Fakt, že Tomáš Masaryk byl prvním prezidentem Československé republiky, je samozřejmě všeobecně znám. Avšak Masaryk je zároveň i důležitou postavou české vědy. Byl to právě on, kdo položil základy české sociologie.
Nauka o společnosti, tedy sociologie, neměla v českých zemích příliš šťastný osud. Etablovala se sice již v 80. letech 19. století, právě díky Masarykovi.
Roku 1925 byla založena Česká sociologická společnost a sociologie byla pevně usazena na univerzitách, tento stav však neměl dlouhého trvání.
V roce 1939 nacisté české vysoké školy zavřeli a ještě během války byla Česká sociologická společnost obviněna z „kulturní špionáže a činnosti nepřátelské Říši“.
Dílo zkázy pak po únorovém převratu dokonali komunisté, když sociologii onálepkovali jako buržoazní pavědu a služku imperialismu.
Sociologický výzkum se začal opět rychleji rozvíjet přibližně v polovině 60. let, kdy mimo jiné vznikl Sociologický ústav Akademie věd.
Po srpnové okupaci sovětskými vojsky se sociologie opět dostala do nepřízně poslušných loutek Moskvy, které vládli této zemi, a tento stav trval až do revoluce v roce 1989.
Těžko říci, co by Masaryk říkal na kotrmelce, které českou sociologii potkaly. Každopádně její základy, které položil, jsou pevné. Masaryk sám nepocházel z bohatých poměrů, přesto vystudoval filozofii na vídeňské univerzitě.
Tento impulzivní, nesmírně vitální a vytrvalý člověk si jako téma své habilitace vybral fenomén sebevražd. V této první monografii Masaryk klade důraz na kulturní a náboženské podmínky vývoje tohoto sociálního jevu a jednu z hlavních příčin vidí ve ztrátě víry.
Zhruba v polovině 80. let 19. století zařadil Masaryk sociologii do oblasti témat svých přednášek na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze.
Studenty seznamoval s díly předních světových sociologů, ať to byl August Comte (1798–1857) nebo Herbert Spencer (1820–1903).
Masarykovi se společnost nejevila ani jako organický celek, ani jako pouhý souhrn jednotlivců. Společnost je v jeho pojetí propojení psychické a organizační, kde není sociální vědomí upřednostněno před individuálním.
Zároveň kladl důraz na sociální konsensus, každého člověka považoval za podstatnou autoritu. Společenské instituce, jako je stát nebo národ, jsou tedy v Masarykově podání souhrnem autorit.
Byť nerozpracoval vlastní sociologický systém, jeho přínos českým humanitním vědám je nezanedbatelný. Masarykovo sociologické myšlení se odrazilo i v jeho politické činnosti.
Svůj široký rozhled přesahující malé české pískoviště promítl i do děl Česká otázka (1895), Naše nynější krize (1895), Otázka sociální (1898), Problém malého národa (1905) nebo Nesnáze demokracie (1913).
Z hlediska politického vývoje společnosti byl Masaryk optimistou. Byl přesvědčen, že přes všechny nesnáze společnost putuje ke svobodě a k demokracii.
Význam sociologie viděl především v tom, že tato věda pomáhá svobodu upevňovat, stejně tak jako politickou a mravní odpovědnost. „Demokracie, toť diskuze,“ napsal v jednom ze svých děl.
Masaryk diskutoval rád, svými názorovými oponenty byl však mnohdy nevybíravě napadán. Především v době tzv. hilsneriády, kdy se nebál upozornit na nesrovnalosti v procesu s Leopoldem Hilsnerem, obžalovaným z vraždy mladé dívky.
Zde se projevil jeho odpor proti nacionalismu a antisemitismu. Čelil výhružkám, mnohdy i ze strany vlastních studentů. „Zlá kampaň byla ta „hilsneriáda“, když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě.
Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil,“ řekl později Karlu Čapkovi.
Stejně tak v době, kdy se značná část české společnosti tetelila blahem nad Královédvorským a Zelenohorským rukopisem, neváhal poukázat na to, že jde o podvrhy.
Masarykovo úsilí o vybudování samostatné Československé republiky je všeobecně známo.
I když ve svých čtyřiašedesáti letech již mohl užívat důchod, odjel v roce 1914 do exilu, kde postupně získal velkou autoritu a proslulost, což vyvrcholilo pozváním do Bílého domu.
Po čtyřech letech se mohl do vlasti triumfálně vrátit, když jej ještě před jeho příjezdem parlament zvolil za prezidenta země. Přes veškeré politické vytížení nezapomínal ani na vědu.
Byl si vědom, že jen vzdělaní občané mohou společnost a stát posunout dál, a tak byl iniciátorem vzniku další české univerzity, která našla svůj domov v Brně.
Na Masarykovu počest poté tato škola nesla jeho jméno. V roce 1924 spolu s ministrem obchodu USA Herbertem Hooverem, pozdějším americkým prezidentem, převzal záštitu nad „Prvním světovým kongresem o vědeckém řízení“, organizovaným Masarykovou akademií práce.
Jeho nejvýznamnějším publikačním počinem z té doby je Světová revoluce, ve které popsal změny ve světě během první světové války.
Stal se symbolem demokracie a to nejen u nás, vždyť významný filozof Karl Popper jej vyzdvihl společně s Winstonem Churchillem jako nejvýznamnějšího evropského politika 20. století.
Masaryk vždy vyznával demokracii, i když při pohledu na její běžné fungování si povzdechl: „Demokracii bychom tedy měli. Teď ještě nějaké ty demokraty.“ Slova, která pro českou společnost platí i v současnosti.
