Pradlena netrpělivě přešlapuje. Čeká, až dostane špinavé prádlo. Když herec Alois Senefelder konečně najde naplněný koš, podstrčí ho roztržitě ženě. „Nesmím zapomenout, kolik prádla tam je,“ přemítá.

Vezme proto ze stolu mastnou křídu a počet kousků si načmárá na to první, co mu přijde pod ruku – na kámen. Netuší, že právě stojí na prahu světového objevu…

Když se v Praze na Starém Městě narodil Němec Alois Senefelder (1771–1834), jeho rodiče samozřejmě nemohli tušit, že jednou přepíše dějiny tisku.

Tatínek Peter i maminka Katharina jsou herci a oba zrovna hostují v pražském Nostitzově divadle. Nejspíš doufají, že i Alois se rozhodne jít v jejich šlépějích. A nespletou se.

Rodina Senefelderových se později usadí v Mnichově. Aloisovy kroky zde směřují do uměleckého souboru F. Webera. Kromě hraní má na starosti i další věci, například tisk divadelních plakátů a textů her.

Před premiérou trne hrůzou

Sudičky mu daly do vínku i literární talent, a tak v pouhých 21 letech sepisuje veselohru „Znalec děvčat“ a později ještě komickou operu „Siegfried aneb rychlý obřad“. Problém ale nastává, když chce texty rozmnožit pro ostatní herce.

Na každé štaci složitě hledá tiskárnu. Jakmile do ní vkročí a tiskař řekne sumu, za kterou je ochoten na svém lisu pár listů vytisknout, Senefelder často raději složku sbalí a odejde. Je to totiž moc drahé.

Jindy mu zase nabídnou takový termín tisku, že trne hrůzou, aby se všechno před premiérou stihlo. Ze zoufalství proto začíná doma experimentovat. „Musím přece objevit nějaký způsob, jak by se daly texty vytisknout rychle a levně,“ přemítá.

Zkouší leptat měď, ale pořád to není ono. Ten pravý nápad mu v roce 1796 přihraje náhoda.

Popíše vápenec

Chystá koš špinavého prádla do prádelny. „Kolik to je kusů?“ vyhrkne na něj pradlena, čekající na svoji zakázku. Alois jí řekne číslo. Pak si ale uvědomí, že by si to měl někam poznamenat.

Jinak přesný počet zapomene a při předávce už nezjistí, jestli mu třeba něco nechybí. Při ruce však nemá nic na zápisky, jedině na stole překáží kus vápence. Rychle na něj křídou údaje zapíše. Pohled na popsaný kámen ho inspiruje k dalšímu experimentu.

„Co kdybych zkusil kámen poleptat stejně, jako jsem to zkoušel s měděnou destičkou?“  Okamžitě se dá do práce. Použije kyselinu dusičnou v roztoku arabské gumy. „Možná konečně přijdu na levný způsob tisku,“ uvažuje.

Sestrojí jednoduchý lis

Opravdu trefí hřebíček na hlavičku. Mastná tuš dokonale chrání kámen před působením kyseliny. Ta pronikne jenom do okolí textu. Z očištěného vyleptaného kamene se pak dá tisknout mastnou barvou. Senefelder jásá.

Konečně se mu povedlo, o co usiloval už skoro pět let. Kopií svých textů může vyrobit, kolik chce! Právě objevil princip litografie, tedy kamenotisku. V Bavorsku dostává privilegium na jeho provozování na 15 let.

Věnuje se zdokonalování svého vynálezu a sestrojí i jednoduchý lis, s nímž tiskne. V roce 1810 si pak vyslouží jmenování královským dvorním inspektorem v Bavorsku a o osm let později všechny své zkušenosti sepíše v učebnici litografie. Pražský rodák umírá roku 1834.