Pro vesmír jsou výbuchy a exploze něčím zcela běžným. Některé exploze mají vliv i na vzdálenost mnoha světelných let. I malé těleso, jakým je Země, moc dobře ví, co to jsou výbuchy.
A nejen kvůli své vlastní činnosti, ale i díky tomu, co na ní provádí člověk…
Osudová srážka v přístavu
Rok: 1917
Místo: Halifax, Kanada
Počet obětí: 1 635
Za největší nejadernou explozi v dějinách, kterou způsobil člověk, je pokládán tzv. Halifaxký výbuch. Jeho příčinou byla srážka dvou lodí v kanadském přístavu v Halifaxu; norské lodi Imo a francouzské lodi Mont Blanc.
Francouzské plavidlo mělo nosnost 3121 tun, měřilo 97,5 m a široké bylo 13,7 m.
Na palubě vezlo 223 tun benzenu, 56 tun střelné bavlny, 1602 tun tekuté kyseliny pikrové, 544 tun suché kyseliny pikrové a 227 tun TNT. Náklad měl v tehdejší době cenu asi 3 600 000 dolarů (dnes by to odpovídalo cca 65 000 000 dolarů).
Norové se plavili na lodi o hmotnosti 5 043 tun, o délce 131,5 m a šířce 13,8 m (v obou mírách dosahovala Imo zhruba poloviny Titaniku). Loď byla prázdná, neboť čekala na naložení dodávky uhlí pro Belgii.
Při srážce, asi v 8,45 hodin, došlo po nárazu k zapálení naloženého benzenu a kyseliny pikrové. Posádce, ani dalším přispěchavším lodím se nepodařilo oheň zvládnout ani loď odtáhnout z přístavu na volné moře. V 9,04 pak náklad explodoval.
Výbuch se rovnal přibližně síle 3000 tun TNT. Pro srovnání „hirošimská“ atomová puma (viz dále) „dosáhla“ na 15 000 tun.
Loď byla okamžitě zničena obrovskou ohnivou koulí, která se vzedmula do vzduchu do výše více než 1,6 kilometru a vytvořila obrovský hřibovitý oblak. Po celém Halifaxu pršely části horkého kovu a skleněných střepů, které zranily mnoho lidí.
Síla výbuchu taktéž vyvolala vlny tsunami, které smetly přístavní čtvrti. Kotva z lodi Mount Blanc, která vážila půl tuny, odletěla do vzdálenosti téměř čtyř kilometrů. Odhady počtu obětí se různí, pohybují se od tisíce do tří tisíc.
Dalších 9 000 osob bylo zraněno, většina z nich těžce. Výbuch a následné požáry zcela zničily 1 630 domů a 12 000 dalších poškodily, čímž zůstalo přibližně 6 000 lidí bez přístřeší a dalších 25 000 bez adekvátního bydlení. Přístav byl zcela zničen.
Jaderná apokalypsa
Rok: 1945
Místo: Hirošima, Japonsko
Počet obětí: 70 000 (dalších 200 000 zemřelo na následky ozáření)
Zatímco boje druhé světové války skončily 8. května 1945, v Pacifiku zuřivý konflikt probíhal dál. Američané se pomalu přibližovali k japonským ostrovům, ovšem vzhledem k tuhému odporu Japonců za cenu ohromných ztrát. A mělo být ještě hůř.
Plány invaze do samotného Japonska počítaly se ztrátou milionu amerických vojáků. Japonské ztráty by byly mnohonásobně vyšší… Spojené státy ovšem měly v ruce tajný trumf – atomovou bombu.
Po jejím úspěšném testu v červnu 1945 dospěla americká administrativa k rozhodnutí, že ji použije v boji. 6. srpna vzlétl z letecké základny Tinian v západním Pacifiku letoun B-29 pojmenovaný Enola Gay. Za řízením seděl plukovník Paul Tibbets.
Po šesti hodinách letu letka dorazila na místo určení. Ve čtvrt na devět ráno jaderná puma, pojmenovaná „Little Boy“ (Chlapeček), opustila palubu bombardéru a snášela se na padáku k zemi.
A třímetrový „chlapeček“ s průměrem 0,71 m a hmotnosti 4 tuny se pomalu připravoval ukázat svoji méně chlapečkovskou tvář… Zhruba 600 metrů nad městem došlo k explozi.
Následoval oslnivě bílý záblesk a město zasáhla tlaková a teplená vlna společně s ionizujícím zářením. Nad Hirošimou začal růst charakteristický jaderný hřib.
Teplota v epicentru výbuchu dosáhla 5000 °C, přičemž teplota na povrchu Slunce je o tisíc stupňů nižší. Na několik sotva měřitelných okamžiků se v centru výbuchu teplota vyšplhala dokonce až do nepředstavitelných desítek milionů stupňů Celsia.
Výbuch byl roven asi 15 kilotunám TNT. Zničeno bylo 70 % města a okamžitě zahynulo 30 % hirošimských obyvatel. O tři dny později Američané shodili druhou jadernou pumu na další japonské město Nagasaki. „Fat Man“ (Tlouštík) byl větší než chlapeček.
Měřil 3,25 m, v „pase“ se metr zastavil na 1,52 m v průměru a ručička váhy ukazovala na 4 500 kg.
Síla výbuchu byla ještě silnější – rovnala se 21 kilotunám TNT. Japonský císař Hirohito se však naštěstí postavil svým armádním velitelům odhodlaným bojovat do posledního muže i ženy a vyhlásil japonskou kapitulaci.
Nagasaki se tak stalo – a doufejme, že navždy – posledním městem, které se stalo obětí atomové bomby.
Car mezi bombami
Rok: 1961
Místo: Nová země, souostroví v Severním ledovém oceánu, SSSR
Počet obětí: 0
V šedesátých letech minulého století se svět potácel na pokraji sebezničení. Dvě jaderné velmoci USA a SSSR na sebe cenily zuby, naštěstí představitelé obou států neměli natolik změklý mozek, že by se odhodlali zmáčknout atomový knoflík.
Přesto jaderný arsenál obou zemí budil hrůzu. Děsivou noční můrou byla hlavně sovětská termonukleární bomba, kterou Rusové pojmenovali Ivan či Váňa. Západní tisk si pro ni našel označení Car. Byla to nejsilnější zbraň, jaká kdy byla v historii lidstva odpálena.
Ivan vážil 24,8 tuny, z čehož 800 kg připadalo na padákový systém. Na délku měřil 8 m a v průměru sahal až na hodnotu 2 metrů. Původně plánovaný třetí stupeň bomby, jímž měl být uran 238, byl nakonec nahrazen olověným pláštěm, který účinek výbuchu tlumil.
Ale i tak byla síla výbuchu děsivá – 57 megatun TNT. Pokud by zbraň skutečně obsahovala zmiňovaný uran, dosáhla by síla exploze až 100 megatun.
Aby mohla být tato puma vůbec přepravována, musel být upraven čtyřmotorový turbovrtulový bombardér Tupolev Tu-95. K odpálení došlo 30. 10. 1961, tedy krátce po berlínské krizi, jež vyústila v postavení berlínské zdi.
Bomba byla shozena z výšky 10,5 km a padákový systém ji zbrzdil na dostatečně dlouhou dobu, aby letoun dokázal odletět do bezpečné vzdálenosti. Výbuch nastal ve výšce 4 km nad povrchem a inicioval jej vestavěný tlakový senzor.
K reakci došlo během 39 nanosekund (nanosekunda = miliardtina sekundy) a výbuch byl natolik silný, že by bez problémů zcela zničil území o průměru 280 km (jako kdyby bylo z mapy vygumováno vše od Prahy až po Ostravu).
Ohnivá koule, která vznikla okamžitě po výbuchu, dosáhla průměru téměř 10 kilometrů a teplota v ní dosáhla několika miliónů stupňů Celsia. V oblasti testu bomby vznikl v zemi kráter a země se otřásla silou pěti a půl stupňů Richterovy stupnice.
To je již kvalifikováno jako střední zemětřesení. Ohnivá koule do sebe nasála značnou část postiženého povrchu a vypustila tlakovou vlnu, která již jako neškodná (přesto však měřitelná) třikrát oběhla celou planetu.
Tepelná vlna dokázala ještě ve vzdálenosti 100 kilometrů způsobit popáleniny třetího stupně a atomový hřib došplhal do výšky 60 kilometrů. Dosáhl tedy až do spodní části termosféry Země, do oblasti nad atmosférou a mezosférou.
Když sovětský vůdce Nikita Chruščov viděl filmové záběry z testu, prý několik dní nespal a později tempo jaderných závodů zpomalil. Na vývoji bomby se podílel i akademik Andrej Sacharov.
I na něj exploze hluboce zapůsobila, a začal proti jaderným zbraním tvrdě vystupovat. Později se z něj stal nejznámější sovětský disident.
Jedovatý mrak nad městem
Rok: 1984
Místo: Bhópál, Indie
Počet obětí: 20 000
Jedna z nejhorších průmyslových havárií se udála před 32 lety v indickém Bhópálu. Zatímco město, které má víc obyvatel než Praha, v noci z 2 na 3. prosince spokojeně spalo, v místní chemické továrně se schylovalo k hororu.
Vinou nedbalosti obsluhy vniklo velké množství vody do velkoobjemového kontejneru s metylisokyanátem. Jedná se o koncentrovaný insekticid, jenž i při krátkodobém působení dokáže vyvolat vážné popáleniny či poškodit plíce.
V důsledku toho vzrostla teplota i tlak v kontejneru, až do kritické meze, kdy exploze byla nevyhnutelná. Samotný výbuch sice nebyl nijak silný, ale nad spící město se jako temný netvor vznesl neviditelný zabiják.
Mrak tvořený 40 tunami kyanovodíku a metylisokyanátu. Poplašné zařízení nebylo v továrně v provozu, a smrtonosný mrak tak pomalu přikryl hustě obydlenou část města. Mrak neměl slitování a zasažení lidé prožívali peklo.
Smrtící chemický koktejl nenávratně poškozoval oční a plicní tkáně, řada lidí podlehla jeho ataku okamžitě. Toxické látky pronikaly do krevního řečiště, čímž pak poškodily další tělesné orgány.
První akutní příznaky zasažení se projevovaly zvracením, pocitem pálení očí, v nose a v krku.
V prvních třech dnech zahynulo 8 000 lidí, do dnešního dne pak na následky havárie zemřelo dalších 12 000. Půl miliónu dalších obyvatel si odneslo trvalé následky v podobě poškozených plic, pohybového aparátu, rozmnožovacího, imunitního systému nebo slepoty.
Americká společnost Union Carbide, které továrna patřila, dlouhá léta odmítala vyplatit obětem odškodné, jen někteří se nakonec dočkali jakési almužny, která činila zhruba 500 dolarů na osobu. A tovární komplex je dodnes zamořen jedovatými látkami.
Černobylská anabáze
Rok: 1986
Místo: Černobyl, SSSR
Počet obětí: 4 000 (plus další tisíce na následky ozáření)
Zcela jistě nejznámější průmyslovou havárií spojenou s explozí je černobylská tragédie.
K neštěstí došlo v jaderné elektrárně, která byla do provozu uvedena v roce 1977. V časných ranních hodinách 25. dubna 1986 zde bylo zahájeno plánované odstavení jednoho z reaktorů.
Jeho výkon byl postupně snižován, ovšem večer došlo chybou jednoho operátorů ke skokovému snížení výkonu. Odstavení reaktoru předcházel test nouzového fungování turbíny.
Technici chtěli změřit, jestli bude elektrický generátor po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě asi 40 vteřin, než se spustí nouzové generátory, napájet čerpadla havarijního chlazení.
Experiment byl zahájen v půl druhé ráno 26. dubna. Technici uzavřeli přívod páry a přitom odpojili havarijní systém, který by reaktor automaticky v případě nebezpečí odstavil.
Test měl probíhat při výkonu reaktoru sníženém z původních 980 MW elektrické energie na 700 MW. Jenže během krátké prodlevy na počátku experimentu došlo k prudkému, byť krátkodobému snížení výstupního výkonu až na pouhých 30 MW. Důsledky tohoto kroku na sebe nenechaly dlouho čekat.
Zvýšila se koncentrace xenonu 135, který by se normálně při vyšších hodnotách přeměňoval dále. Odborníci podobnému jevu říkají „xenonová otrava reaktoru“. Druhé riziko spočívalo v tzv. pádu do jódové jámy.
V tomto případě vznikne nadměrné množství izotopu jódu, který nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu těchto izotopů.
Možná se obsluha zalekla následků, které by jí hrozily po neplánovaném odstavení reaktoru, a tak za porušení snad všech bezpečnostních pravidel se snažila udržet jej v chodu vysunováním regulačních tyčí.
Ovšem vzhledem k nižšímu průtoku chladící vody v reaktoru rostla teplota i tlak. 36 sekund po uzavření přívodu páry byl vydán povel k zasunutí regulačních tyčí.
Bylo však již pozdě, zasouvání tyčí bylo příliš pomalé a navíc dráha pro zasunutí tyčí byla horkem poškozená. Pouhé čtyři vteřiny po tomto povelu výrazně vzrostl výkon reaktoru až na 30 GW, což poškodilo palivové články.
Jejich kousky dopadly do chladící vody, která se tak proměnila v páru, která dokázala nadzvednout víko reaktoru, ačkoliv vážilo 1000 tun. Došlo k prvnímu výbuchu.
Z reaktoru začala unikat radioaktivita a dovnitř začal proudit vzduch a zároveň začal hořet grafit, který v reaktoru fungoval jako „moderátor“ reaktoru. Kov palivových trubek začal reagovat s vodou a vzniklý vodík způsobil po třech sekundách druhou explozi.
Požár v postiženém bloku elektrárny byl uhašen až po několika hodinách, přičemž hasiči byli vystaveni šíleným dávkám radioaktivity. Evakuace okolí byla zahájena až 36 hodin po neštěstí.
Během dne vítr zanesl radioaktivní částice nad Bělorusko, Finsko a Švédsko, druhý den se větry stočily a radioaktivita byla zaváta nad Československo, Polsko, Německo či Rakousko.
Českoslovenští občané ovšem nebyli oficiálně informováni o ničem, přestože hrozilo reálné nebezpečí z radioaktivního spadu. Až 28. dubna agentura TASS přiznává černobylskou katastrofu.
Grafit v reaktoru hořel ještě 30. dubna a radioaktivita přestala unikat 7. května. Do ovzduší bylo uvolněno množství radioaktivity odpovídající 400 hirošimským bombám.
Celkem u 134 účastníků záchranných prací byla diagnostikována akutní nemoc z ozáření (ARS), 28 z nich zemřelo během následujících měsíců po katastrofě. Řádově tisíce lidí zasažených po havárii posléze podlehlo leukémii či rakovině štítné žlázy.
Jen malá jiskra…
Rok: 1989
Místo: Ufa, SSSR
Počet obětí: 575
Čtvrtý červen roku 1989 se do ruských dějin zapsal tragickým písmem. V noci ve čtvrt na dvě místního času se nedaleko Ufy na dvojkolejné železniční trati setkaly dva vlaky.
Na tom by nebylo nic zvláštního ani nebezpečného, kdyby se poblíž kolejí nehromadil plyn, který unikal z kolem vedoucího plynovodu. Jiskra od vlaku bohužel našla svůj cíl a následná síla exploze byla srovnatelná s výbuchem atomové bomby nad Hirošimou.
Plyn z plynovodu unikal již nějakou dobu, na což upozorňovali i místní obyvatelé. Odpovědní pracovníci však nad tím mávli rukou a naopak v plynovodu ještě zvýšili tlak.
Následná detonace rozbíjela okna ještě ve vzdálenosti 10 kilometrů a požár zachvátil oblast o rozloze 84 fotbalových hřišť. Plameny byly viditelné 100 kilometrů od epicentra výbuchu.
Havárie byla o to tragičtější, že velkou část obětí tvořily děti, které mířily k Černému moři. V následném soudním procesu pak padly spíše směšné tresty, ten nejvyšší zněl dva roky vězení…
Zemětřesení? Nikoliv, průmyslová havárie!
Rok: 2001
Místo: Toulouse, Francie
Počet obětí: 30
To, že výbuch dokáže pořádně zatřást i samotnou zemí, je známou věcí. Francie není zvlášť aktivní oblastí, přesto zde v září 2001 seismologické stanice zaznamenaly zemětřesení o síle 3,4 stupňů Richterovy stupnice.
Nestála za tím však příroda, ale detonace ve fabrice vyrábějící umělá hnojiva ve městě Toulouse. K výbuchu došlo 21. září 2001, pouhých deset dní po útocích na New York a Washington.
Zpočátku se tedy zdálo, že jej mají na svědomí teroristé, ale vyšetřovatelé tuto verzi nepotvrdili. Každopádně, příčiny exploze jsou dodnes nejasné.
Detonace dvou tisíc tun dusičnanu amonného poničila na 30 000 domů a kromě třiceti obětí ještě stačila zranit další dva tisíce lidí. Tovární komplex byl zcela srovnán se zemí a rok po výbuchu byl definitivně uzavřen.