Jako dobře naložená kočka spokojeně přede svým monotónním rytmem kol. Upustí trochu páry a s ostrým skřípotem zastavuje před nadšenými davy. Konečně je tady, v celé své kráse. Slavný i zatracovaný kolos, protřelý dálkami….

V době jeho největší slávy je výkladní skříní společenské smetánky. Jako luxusní hotel na kolejích hostí velké monarchy evropských impérií, je dějištěm jedné z nejlepších detektivek historie i obětí přepadení. Ale čas letí, tak ukončete nástup, vyjíždíme!

Romantická cesta do dějin Orient Expressu začíná.Devatenácté století se zvolna přehouplo do své druhé poloviny. Chicagský tesař George Pullman (1831–1897) se marně snaží usnout.

Noc strávenou v kodrcajícím, špinavém a nevytopeném vlaku do New Yorku probdí. Jako upomínku na ni si však kromě kruhů pod očima odnáší i úspěšný nápad na konstrukci vagonů, které by cestujícím skýtaly podobný komfort jako kajuty parníků.

Jeden z plodů jeho práce má tu čest v roce 1872 při návštěvě USA vyzkoušet i mladý Belgičan Georges Nagelmackers (1845–1905). A je jím nadšený.

O čtyři roky později už zakládá Mezinárodní společnost lůžkových vozů La Compagnie Internationale des Wagons-Lits (CIWL). Ta nejprve dodává mnoha evropským železnicím luxusní jídelní a spací vozy.

S příchodem roku 1883 se však její majitel rozhodne osamostatnit a uvádí do provozu svůj vlastní vlak, plný komfortu a přepychu. Pod jeho masivními koly pásy kolejí poprvé zakvílí 5. června 1883 při odjezdu z pařížského Východního nádraží.

Cesta Orient Expressu, tehdy ještě nesoucího název Express d’Orient, však končí už v rakousko-uherské metropoli. Dál na východ, konkrétně do rumunského města Giurgiu, se spolu se svými pasažéry vydává až o čtyři měsíce později.

Dne 4. října tak z Paříže vyráží malá, elegantní lokomotiva.

Za sebou táhne dva přepychové spací vozy, jídelní vagon s kuřáckým salonkem, zavazadlový vůz a vagon pro personál. Uvnitř vlaku si, obklopena pohodlím, hoví rovná čtyřicítka cestujících, osobně pozvaných Georgesem Nagelmackersem.

Dosud netušeného luxusu si však užívají jen několik desítek kilometrů za Bukurešť. V Giurgiu se železnice kříží s Dunajem a cestující musejí přestoupit na trajekt.

Do černomořského přístavu Varna je pak přepraví obyčejný kodrcavý vlak (jízda trvá úmorných sedm hodin) a cestu do konečné stanice v Istanbulu absolvují na palubě rakouského parníku Lloyd. I přes tenhle nepříliš šťastný jízdní epilog vzbudí Nagelmackers se svou myšlenkou prvního evropského transkontinentálního expresu velký ohlas.

Brzy začínají jeho stroje křižovat celou Evropu, a když se v roce 1888 převléknou do ještě přepychovějšího hávu, se sametovými záclonkami, plyšovým čalouněním a pěti chody francouzské kuchyně, má synonymu luxusu a prestiže nové jméno.

První červnový den roku 1889 veze takto vyšňořený expres díky v Rumunsku nově zbudovaným tratím a mostům své pasažéry na vysněné trase Paříž – Istanbul poprvé bez zbytečných přestupů.

V zemích, kudy projíždí, jsou navíc cestujícím nabízena místní jídla i folklorní vystoupení. S rokem 1891 pak přichází i změna jména. O svůj vstup do galerie vlakových legend se poprvé hlásí jako Orient Express.

Ze začátku však tohle jméno svému nositeli mnoho zdaru nepřináší. Ještě tentýž rok je vlak na Balkáně přepaden místními bandity, kteří zajmou pět pasažérů a ze svých spárů je pouštějí až s výkupným 120 000 liber.

Ten následující zase ve vagonech během cesty vypuká cholera. Ani to však pompéznímu vlaku nezabrání v dalším rozletu.

To dokáže až 1. světová válka. Léta před ní jsou pro Orient Express obdobím slávy a rozmachu. Klientelu tvoří hlavně vládní kurýři, připoutaní ke svým nezbytným kufříkům, výjimkou však nejsou ani diplomaté a příslušníci královských rodin.

Bohatí a mocní aristokraté cestují do Vídně, Budapešti, Bukurešti a někdy až do Istanbulu. Právě tehdy se pro vlak vžije spojení „Vlak králů, král vlaků“. Jeho trasa a s ní i věhlas se postupně rozšiřují i do Milána, Benátek nebo Terstu.

Krvavé boje však vrcholnému rozkvětu vystavují čtyřletou stopku. Poté, co se situace ve světě dává alespoň na čas do pořádku, však expresní vlakové šílenství vypuká nanovo.

Trasa z Paříže do Istanbulu se zrychluje na 56 hodin (původně činila 69 a půl hodiny), tradiční tři noci ve vlaku jsou však zachovány, aby si pasažéři cestu opravdu vychutnali.

Pojízdný přepych však není jen terčem vášnivých a bohatých výletníků, ale také inspirací řady umělců…

Když v roce 1929 uvízne vlak na Balkáně ve sněhové vánici a do Istanbulu dorazí s pětidenním zpožděním, je evropský bulvár rázem plný historek, jak cestující lovili vlky, aby nezahynuli hlady.

Právě tahle událost je podnětem pro anglickou autorku detektivních románů Agathu Christie (1890–1976), která legendární linku využívá v letech 1926–1932 při svých cestách do Persie, aby dala vzniknout své slavné novele Vražda v Orient Expresu.

Žádné ovace však netrvají věčně. Po opětovném přerušení provozu, tentokrát zapříčiněném světovou válkou číslo 2, se sláva Orient Expressu začíná pomalu vytrácet. Jeho přepychové vagony se rozkutálí do několika evropských zemí, některé nenávratně.

V roce 1947 je sice provoz Orient Expressu obnoven, ten se však dál řítí z nebeských výšin popularity k zemi. Jeho někdejší vozový arzenál značně prořídne.

Tvoří ho jen obyčejné vagony s jedním nebo dvěma lůžkovými vozy, ke kterým je ve vzácných případech připojen i ten jídelní.

Na reputaci mu nepřidá ani pověst vlaku převážejícího špiony a pašeráky, neboť spojuje navzájem znepřátelené státy evropského Západu a Východu. Dne 19. května 1977 se Orient Express rozjede do Istanbulu naposled.

Poté jeho putování končívá v Budapešti, a zkracování trasy nekončí. V roce 2002 se z něj stává EuroNight (typ komfortního nočního vlaku) spojující Paříž s Vídní a posledním záchvěvem jeho slavné éry je spojení Štrasburk – Vídeň.

Dne 13. prosince 2009 se evropské koleje s Orient Expressem loučí nadobro. Je konec, ne však definitivní. I v dnešních jízdních řádech se vlak tohoto jména čas od času objeví, byť již zdaleka není tak luxusní.

Zašlou slávu legendárního stroje dodnes připomíná nostalgický Venice Simplon-Orient-Express, sestavený z historických vozů společnosti CIWL, který čas od času vyrazí na cestu z Londýna do italských Benátek a zpět.