„Moji vůni,“ přikáže faraon Achnaton sluhovi sotva vyleze z vodní lázně. Sloužící kvapně přiběhne s parfémem, jehož základní složkou je olej. Voňavé esence tvoří myrha, skořice a levandule. Teprve navoněný se cítí dobře. Neustálým mytím je doslova posedlý.
Jak se v průběhu dějin měnil názor na čistotu? Starověké národy jako Egypťané, Sumerové, Řekové či Římané na ni dbali velice úzkostlivě. Středověcí Evropané si ale na hygienu nijak nepotrpěli a špína vládla dokonce i v královských palácích. Na vítězné tažení mýdla světem jsme si proto museli počkat až do 19. století.
1. Ke stolu jedině s čistýma rukama
Kde: Starověký Egypt
Kdy: od 3000 př. n. l.
Zajímavost: Jako mycí kosmetika poslouží i léčivé bahno.
„Lidé procitají a staví se na nohy. Myjí se, chápou se svých šatů,“ líčí faraon Achnaton (vláda 1359/1352–1342/1336 př. n. l.) ve svém hymnu na slunce. Kdyby svůj den nezačal očistným rituálem, páchl by sám sobě.
Myje se proto dokonce několikrát denně a jako mycí kosmetiku používá mléko, med, otruby, ale také vosk či léčivé bahno. Zatímco faraon absolvuje očistu v soukromí v kamenné vaně za zástěnou, výše postavení Egypťané se myjí ve společných lázních.
Prostí lidé se ale musí spokojit s vodou z Nilu.
„Sami Egypťané byli až úzkostlivě čistotní a v jejich denním životě najdeme prakticky všechny návyky, které jsou běžné ve většině dnešních průměrných rodin,“ píše současný autor Vlastimil Vondruška.
2. Pokladnice vedle koupelny
Kde: Babylon, Mezopotámie
Kdy: 2300 př. n. l.
Zajímavost: Dveře do královské koupelny jsou důmyslně ukryté, aby panovník měl soukromí.
„Babylonský palác v Ešmúnénu (2300 př.
n.l.) měl pět koupelen a šest záchodů, se sedátky z glazovaných cihel, patrně všechny babylonské paláce měly složitý kanalizační systém, potrubí na přívod čisté vody a odvod vody špinavé (šedé) do zahrad nebo na hnrojiště,“ líčí hygienické poměry v Mezopotámii současná britská historička Virginia Smithová.
Starobabylonští králové si užívají nákladného zařízení určeného k očistě. Králova část paláce je větší, ovšem koupelny se nacházejí v královnině části a schází se v nich celá rodina. Vedou k nim nenápadná dvířka skrytá v křivolakých palácových chodbách.
Zajistí naprosté soukromí a klid, a proto se do jejich blízkosti dokonce král umisťuje svoji osobní pokladnici, aby mu ji nikdo nevykradl.
3. Sypání popela na znamení smutku
Kde: Starověké Řecko
Kdy: 400 –146 př. n. l.
Zajímavost: Řecké ženy na rozdíl od mužů do veřejných lázní nesmějí.
„Tobě někdo umřel?“ zeptá se Řek Aidos, když potká na aténské ulici svého přítele Chirona. Jako odpověď dostane souhlasné přikývnutí hlavy.
Chiron je zarostlý, na bradě má třídenní strniště, což je naprosto nepřípustné, muži se nechávají denně holit ve veřejných oficínách. Na Chironovi je ale vidět, že hygieně posledních pár dní nevěnoval moc času. Omlouvá ho ale nečekaná smrt manželky.
Špína se tu toleruje jedině v případě, že zemřel někdo v rodině, nebo také vládce či hrdina z bitvy. Zanedbání hygieny se považuje za projev smutku. Kromě toho si lidí v takové chvíli také sypou na hlavu popel.
Když ale Řekové nedrží smutek, myjí se několikrát denně, poprvé hned ráno. Oblíbené jsou veřejné lázně, kam ovšem ženy vůbec nesmí. Odpoledne se kromě koupelí nechávají i masírovat a slabost pro parfémy mají i muži.
4. Otužilci skáčou do řeky
Kde: Římská říše
Kdy: 300 př. n. l. – 476 n. l.
Zajímavost: Přestože znají teplé koupele, vždy dávají přednost studené vodě.
Na Martově poli v Římě právě skončila sportovní soutěž. Urostlí mladí vojáci povzbuzení sportovním výkonem naskáčou do vody řeky Tibery. Neodradí je ani skutečnost, že léto už skončilo a nastává podzim.
Vojenský duch jim ale nedovoluje naříkat, že je voda studená. I když dobře znají teplé koupele stejně jako Řekové, noří se do studené vody. Nevadí jim ani zvědavé pohledy přihlížejících Římanů, kteří si podívanou nenechají ujít. Mají urostlé postavy, a tak se mohou svým tělem pochlubit.