Má hrát významnou roli v boji se zločinem a díky filmu a televizi si svého času získává auru téměř neomylného odhalovače zločinců. Skutečnost je však trochu jiná a polygraf, přístroj, kterému se poněkud nepřesně říká detektor lži, má namále.

„Žvýkej!“ nařizuje policejní důstojník Lu Baj. Zatímco podezřelý z vraždy usilovně kouše suchou rýži, jedna otázka následuje druhou. Když výslech končí nařizuje Lu Baj muži rýži vyplivnout. Prohlíží ji a pak pokyne policistům:

„Zatkněte ho!“ Jsme v Číně, v roce 2. před naším letopočtem. Už tady se policisté snaží odhalit lháře na základě fyziologických reakcí. Konkrétně zkušenosti, že člověku při lhaní „vysychá v krku“ a pro nedostatek slin nedokáže polknout.

To temný středověk sází spíše na mučení a pověry a teprve v 19. století se snaha odhalit lháře vrací k vědeckým poznatkům.

Obsluhovat první detektor lži je fuška

Roku 1885 se snaží odhalit lež sledováním změn v organismu italský psychiatr a kriminolog Cesare Lombroso (1835–1909).

Za skutečného otce detektoru lži je však považován až John Augustus Larson (1892–1965), který v roce 1921 na základě práce amerického psychologa Williama Marstona (1893–1947) vyvíjí polygraf sledující tep, dýchání a vodivost kůže.

Později ho zdokonaluje Leonarde Keeler (1903–1949), nazve emotograf a 2. února 1935 s jeho pomocí usvědčí první dva zločince. I když je to pořádná fuška. Jen připravit přístroj k práci zabere půlhodiny.

Pero zaznamenávající výsledky se navíc často láme, inkoust se rozmazává, papír se trhá.

Přístroj lháře neodhalí!

Je neustále zdokonalován a postupně si ho oblíbí nejen policie, ale také tajné služby a dokonce i firmy, které ho využívají při výběru uchazečů o zaměstnání.

U nás byl poprvé použit v roce 1981. „Přečíst správně výsledky není tak snadné, jak se zdá z hollywoodských filmů,“ říká americký policejní psycholog Jonathan Mosley a vysvětluje: „Polygraf nepípne a neřekne, toto je lež a toto lhář.

Jen zaznamená reakce těla.“ Snímač na ruce sleduje změny v tepové frekvenci, elektrody na prstech měří vodivost kůže, tedy pocení, pružiny přes hrudník změny v dýchání. Měří se také krevní tlak, svalové chvění v hlasu.

To vše následně analyzuje odborník a pokud vyslýchaný člověk spolupracuje, jsou výsledky většinou úspěšné. Je tu však velké „ale“.

Z bojovníka proti zločinu je hračka

Polygraf totiž do hlavy nevidí. Nepozná lež, jen stres, který lhaní vyvolává. Stejné reakce však vyvolá také strach z vyšetření nebo jiná silná emoce. Takže vystrašený pravdomluvný člověk detektorem neprojde, zatímco poučený klidný lhář ano.

Tajné služby naučily své agenty detektorem úspěšně projít a podobné kurzy už dnes dokonce najdete i na internetu. Četné experimenty a statistiky prokazují úspěšnost polygrafu mezi 60–80 procenty.

Proto se také stále častěji mluví o tom, že naděje vkládané do polygrafu se nesplnily a nikdy se u soudu nestal součástí důkazního řízení. Odmítá ho justice i mnozí psychologové.

Zato si ho můžete zdarma stáhnout do mobilu, nebo koupit jako hračku ke zpestření večírků.

Odhalí lháře pohled do mozku?

Nad polygrafem se stahují mračna a odborníci hledají nové cesty. Psychologie zkoumá podvědomé projevy lži v pohybech, tempu řeči, reakcích. Jemné změny, které nedokáže ovládat ani poučený lhář.

Lingvisté pracují na řečových modelech, protože lháři podvědomě užívají slova jinak než lidé mluvící pravdu. Pracuje se na přístrojích sledujících zorničky nebo prokrvení obličeje. Slibným směrem je také magnetická rezonance mozku.

Při odhalování lží má údajně úspěšnost v rozmezí 90 až 100 procent! Lhaní je totiž poměrně složitá věc. Je třeba přemýšlet o tom, co bude vypadat hodnověrně, co tazatel může vědět, co lze ověřit.

Proto se při lhaní nejen aktivuje jiná část mozku, než když mluvíme pravdu, ale navíc se aktivuje mnohem větší část mozku.