Musí vypadat jako zločin, který neexistuje. Jako zločin, o kterém se neví. Musí vyvolat až 100procentní dojem, že jde o přirozené úmrtí. Když pak taková vražda vypadá, jako kdyby se nic nestalo, může se teoreticky označit za „dokonalou“…

Čistě teoreticky, prakticky totiž dokonalá vražda neexistuje. Stejně jako neexistuje místo činu beze stop.

Cokoli děláte a kdekoli to děláte, s sebou přináší mikroskopické stopy vláken, vlasy, kožní částečky pod nehty, šupinky kůže a s tím spojenou skoro až všemocnou DNA…

Sibiřský vlkodlak

Právě na DNA dojede i jeden z nejmazanějších predátorů posledních let, protože sází na bezmála dokonalé krytí policejní plackou. Celých 20 let vydávají lesní porosty nedaleko 230tisícové sibiřské metropole Angarsk další a další těla.

Podle některých zdrojů je v Rusku v evidenci až 35 aktivních sériových zabijáků. Jedním z nich býval i policista Michail Popkov (*1964). Za první tři roky brutálně zmasakruje nožem, šroubovákem, ševcovským šídlem i sekerou na 17 žen.

Všechny pak posmrtně zneužije. Policie je zoufalá, jako by byl vrah pořád o krok napřed. Jako kdyby věděl, co bude následovat. Popkova nikdo nepodezírá, je to polda, taky milující manžel a otec, občasný noční taxikář bez licence. „Přišlo to samo.

Jednou v noci jsem cítil, že chci zabít ženu, kterou vezu ve svém autě,“ řekne o mnoho let později. Začne, když mu je 29 let. Popkov si s kolegy hraje, manipuluje s důkazy na místě činu, takže to jednou vypadá na kovoobráběče, pak na železničáře nebo topiče.

Policie najde cestu z kruhu až v roce 2012 po téměř 20 letech, kdy zmasakroval 24 žen. Všechno vyřeší DNA a jeho doznání.

Princip výměny

Podle statistik bylo v Česku loni spácháno 155 vražd, z toho se podaří objasnit nějakých 90 procent! Těch zbylých vzácně nevyjasněných 10 procent se jeví jako prostor pro dokonalou vraždu. Jenže ta je v dnešní době prakticky nemožná.

„Nejde o to, kdo je jak inteligentní a jak dokonale všechno naplánoval. Spáchat dokonalou vraždu jde jen teoreticky.

Je věcí náhody než dokonalosti, protože alfou a omegou je to, co vyšetřovatelé přehlédnou,“ říkají ti nejlepší z úřadu pro vyšetřování FBI. Každá vražda zanechá neskutečné množství stop, protože žádný kontakt mezi dvěma lidmi ani žádná událost se beze stopy neobejde.

Neexistuje místo, kam byste s sebou něco nepřinesli, a neexistuje místo, odkud byste s sebou něco neodnesli.

Říká se tomu „Locardův princip výměny“, který v roce 1910 formuluje francouzský kriminalistický technik a zakladatel forenzní vědy Edmond Locard (1877–1966).

Zároveň platí v kriminalistice jedno neotřesitelné pravidlo, že čím je plán komplikovanější a čím je vztah mezi vrahem, obětí a prostředím silnější, tím je větší pravděpodobnost, že vražda neprojde.

Téměř dokonalá vražda

Všechny tyto atributy – komplikovanost, silný vztah k oběti a prostředí – splňuje „případ Stuart“ z roku 1989, třebaže stačí málo a šlo by o bezmála dokonalou vraždu. Charles Stuart (1959–1990) se 23. října 1989 vybelhá v americkém Bostonu z auta s průstřelem břicha k nejbližší budce:

„Udělejte něco, je těhotná…“ Policie a záchranka dorazí za několik minut.

Druhý den, v úterý 24. října 1989, jeho 30letá manželka Carol umírá, lékaři alespoň přivedou na svět císařským řezem jejich syna Christophera, osm týdnů před plánovaným porodem. Je v kritickém stavu a pár dní nato zemře i on.

„Přepadl nás velký černoch. Měl zbraň, chtěl peníze a po Carol šperky. Dali jsme mu je a pak začal střílet.“ V ten moment je Charles Stuart jednou z obětí. Chudák, který přežije dvě díry v břiše bez následků víceméně jenom se štěstím.

Už v prosinci policie dopadne podezřelého, kterého Stuart zpoza zrcadla identifikuje. Všechno nasvědčuje tomu, že právě dopadli vraha. Nebo ne? Po vraždě manželky dostane několik životních pojistek, dohromady přes 7 000 000 korun.

Kolem Vánoc zdobí jeho dům už nalepovací medvídci a světélka a fungl nové auto. To je zvláštní. Navíc v lednu se stane něco, s čím nepočítal. Jeho mladší bratr Matthew Stuart se po poradě s právníkem přihlásí na policii.

„Plánovali jsme fingované vloupání,“ řekne. „Měl jsem toho večera přistoupit k autu a vzít si nějaké věci, šperky a peníze. Brácha tam měl i pistoli, ale přísahám, že o zabíjení nic nevím.“ Policii všechno do sebe začíná zapadat. Motiv?

Charles Stuart chtěl vybudovat kariéru s pomocí peněz manželky-právničky.

„Víte, vlastně každá vražda, která zůstane neobjasněná, je minimálně z pohledu pachatele dokonalá,“ říká Mark Benecke (*1970), jeden z nejznámějších německých forenzních entomologů z kolínské laboratoře s více než 20letou praxí.

Kriminalisté mu říkají „broukař“, protože o druzích a stadiích hmyzu a jejich larvách ví všechno.

Pivní zátka, kometa, vykřičník

Nejenom ve fyzice platí, že jakákoli akce vyvolává reakci. Při škrcení praská jazylka, jsou tu důkazy o síle stisku. Tělo vydává stopy po utopení, upálení, ubodání.

Razance ran nožem vypovídá o afektu nebo narušené osobnosti – takže tím kriminalisté dostávají psychologickou stopu – nemluvě o způsobu krvácení, protože může kapat, vytékat, cákat, stříkat.

„Tvary jako pivní zátka, chvost komety nebo vykřičník slouží jako obecně platné vzorce,“ stojí v učebnicích kriminalistiky. Nepřímá úměra říká, že čím jemnější rozptyl stopy krve mají, tím vyšší musel být tlak a rychlost při výstřiku.

Když vrah trefí tepnu, krev prýští takovou energií, že to vypadá jako ranní mlha. Mohlo by se zdát, že odpravení oběti na vzdálenost 900 metrů jednou kulkou je tou nejdokonalejší vraždou, protože snajpr minimalizuje vztah mezi obětí a prostředím.

Ale i tady zmýlená neplatí. Kulka vypovídá o nejrůznějších údajích, o dráze střely, úhlu a energii, kterou předává tělu. A samozřejmě je tu kulka – hotová studnice informací.

Studnice informací

Ještě výmluvnější studnicí je samo tělo, které promluví vždycky, i když je místo dokonale uklizené. I když nelze najít ani smítko. Forenzní specialisté se spoléhají na přírodu, protože ta jediná nikdy nelže.

Geologům dávají odpovědi stopy hornin a prachu, botanikům rostliny a entomologům pomáhají stovky tisíc pomocníků z kmene členovců, protože za ideálních podmínek hmyz klade vajíčka už po 15 minutách od úmrtí a každý druh má svá specifika.

Jakýmsi českým „broukařem“ je Hana Šuláková, jediná česká soudní znalkyně v oboru entomologie z pražského Kriminalistického ústavu. „V různých fázích rozkladu nalétávají různé skupiny hmyzu.

Do čtrnácti dnů až měsíce je možné čas smrti stanovit s přesností na konkrétní den. Čím je nález starší, přesnost klesá.“