Příběhy o dracích a princeznách, udatných rytířích a boji dobra se zlem tvoří základ kulturního dědictví každého národa. Pohádky, která dnes známe a milujeme, jsou však oproti svým původním verzím jen krotkými odvary.
Jádra mrazivých příběhů, z nichž kdysi povstaly, v nich nicméně přetrvávají dodnes.
Valná většina pohádek, jak je dnes známe, se zachovává díky úsilí sběračů lidové slovesnosti, kterým se původní orální tradici daří spoutat do almanachů a sbírek.
K proměně těchto často velice nekompromisních a temných příběhů v dětskou zábavu před usnutím dochází až v průběhu 19. a 20. století. Odstraněna je jak do té doby zcela běžná sexualita, tak násilí nabírající celého repertoáru forem.
Od zohavení, po zabití nebo dokonce kanibalismus spáchaný na hlavním hrdinovi (pohádka Jalovcový keř).
Ačkoliv jsou právě bratři Wilhelm (1786-1859) a Jacob Grimmové (1785-1863) proslulí naturalismem příběhů, které sbírají po celém německém území, i oni své pohádky po prvním vydání, postrádajícím komerční úspěch, raději zjemňují. Předloha se tak dochovává pouze v ozvěnách.
Společné dědictví
Patrně nejstarší soubor pohádkových bajek v západním slova smyslu pochází z pera řeckého vypravěče Ezopa (cca 620-564 př. n. l.). Nakolik je on sám skutečným autorem či zda jen kompletuje příběhy starší, dnes již těžko říct.
Nejznámější pohádkové sbírky nicméně vznikají až mnohem později, během 17. a 18. století. Jejich autoři ustalují jinak značně proměnlivou podobu některých lidových vyprávění a dávají ji formu, která se postupně stává etalonem.
Francouzský autor Charles Perault (1628-1703) ve svých Pohádkách matky husy (fr. Les Contes de ma Mère l’Oye) zakotví například Popelku, Šípkovou Růženku, Červenou Karkulku či Kocoura v botách.
Od bratří Grimmů pochází zase základ dnešní Sněhurky, Perníkové chaloupky či Rapunzel.
Stejně jako fenomenální český folklorista Karel Jaromír Erben (1811-1870), si Grimmové všímají, že kořeny jimi sebraných příběhů sahají mnohem hlouběji než jen k jednotlivým národním územím. Wilhelm Grimm o tom poznamenává:
„Domnívám se, že německé pohádky nemají nutně svůj původ jen na severu či jihu naší vlasti, ale jsou společným dědictvím i s Nizozemci, Angličany a Skandinávci.“
Ztracení předkové
V přesném vystopování původu lidových vyprávění folkloristům brání především způsob jejich šíření, které probíhá nejen vertikálně (tedy od předků k potomkům), ale i horizontálně do všech směrů (mezi jednotlivými společnostmi na základě ústní výměny, překladu textů či jiné kulturní expanze).
Fakt, že před 17. stoletím se pohádkový materiál předává především orálně, k situaci rovněž nepřispívá.
I přesto se však folkloristce Saře Graça da Silva z Nové Univerzity v Lisabonu a antropologovi Jamshidovi Tehranimu z Durhamské univerzity podaří vysledovat nitky některých příběhů až ke klubíčku. Pro svůj výzkum využijí tzv.
fylogenetické metody, běžné v biologii k mapování vývojových vztahů a společných charakteristik organismů se společným předkem. Srovnávají vztahy mezi strukturou pohádkových příběhů a jazykových skupin, do nichž patří národy, které si pohádku předávají.
Po zevrubné analýze skupiny Indo-Evropských jazyků zjišťují, že například vyprávění o Krásce a Zvířeti se v různých variacích opakuje už přibližně 4 tisíce let. Jack a fazole, klasifikovaný jako Chlapec, který ukradl obrův poklad, je starý skoro 5 tisíc.
„Že tyto příběhy přetrvaly tak dlouho, jen díky ústní tradici, považujeme za přinejmenším pozoruhodné,“ komentuje výsledky výzkumu doktor Tehrani.
„Vyprávěli se dávno předtím, než vůbec existovala Angličtina, Italština nebo Francouzština, v nichž je lidé znají dnes. V jazyce, který už dávno neexistuje.“
Bylo, nebylo
Příběhy, jejichž původ se da Silvě a Tehranimu podařilo vysledovat, jsou v podstatě potvrzením toho, co předpokládají Grimmové, i Erben.
Pohádkové příběhy neustále přetrvávají v lidské kulturní paměti, ačkoliv se společnosti, které je zrodily, dávno rozpadly v prach. Prvopočáteční verze dnešních vyprávění měly patrně mnohem blíže k mýtům než k laskavým vyprávěnkám.
Byly temné a syrové jako dávnověká božstva. Jejich někdejší podoba pro nás nejspíš zůstane už navěky tajemstvím ztraceným v průběhu času. Na to, jak moc se proměnily jejich pozdější verze během zpřístupnění mládeži, se však můžeme podívat už nyní.
Následující příklad ilustruje, jak se za poslední dvě století proměnila třeba taková Sněhurka. Ztráty, změny a revize v průběhu uplynulých tisíců let už ponecháváme vaší fantazii.
Sami uvažte, zda by se vašim ratolestem po přečtení podobného příběhu sladce usínalo.
Sněhurka
Příběh samotný je patrně inspirován skutečnými událostmi ze života šlechtičny Margarety von Waldeck (1533-1554). V měděných dolech jejího otce údajně pracují děti, které jsou předobrazem trpaslíků, přítomna je zlá macecha i jed.
Ve verzi bratří Grimmů z roku 1812 je zlá královna Sněhurčina vlastní matka, což je poměrně znepokojivé samo o sobě.
Lovčí, který má Sněhurku zavést do hlubokého lesa, dostane od královny nakázáno přinést jako důkaz úspěšně odvedené vraždy dívčiny plíce a játra, které má královna v úmyslu sníst.
Zabitá laň a následný život s trpaslíky je poměrně podobný, až na to, že otrávené jablko Sněhurku neuspí, ale zabije. Když ji nalézá princ, je tedy mrtvá, což mu ale nebrání, aby přikázal svým služebníkům odnést její tělo na svůj zámek.
Co s ním zamýšlel, je poměrně nasnadě. Jeden z fámulů nicméně zakopne, vrazí do rakve a otrávené jablko vypadne dívce z hrdla, díky čemuž oživne.
Když se královna později dostaví na svatbu, je přinucena obout si doruda rozpálené kovové střevíce a tančit, dokud nepadne mrtvá. Oplatit jí jedem by bylo milosrdnější.
