Možná si myslíte, že koho nic nebolí, má se na světě nejlíp. Pletete se. Bolest je prospěšná. Bez bolesti se nemůžeme rozvíjet, nemůžeme sami sebe chránit a ani nepoznáme, když si ubližujeme. Na světě však existují lidé, kteří žádnou necítí. A pokud si myslíte, že jsou šťastní, pletete se znovu.

Představme si hororovou scénku. Dětské hřiště s prolézačkami z ošuntělého dřeva, skluzavky, houpačky, hrazda a prolézací hrad s vysutým provazovým mostem.

Malý pětiletý Steven Pete v ochranných brýlích se se svým bratrem právě vysoukal do věže a chystá se přeběhnout kývající se spojnici k další baště.

Jeho bratříček je ale rychlejší, prožene se kolem něj a se sourozeneckou opatrností do něj laškovně žďuchne jako malé beranidlo. Chlapeček se překotí přes zábradlí a spadne do písku. Velmi, velmi nešikovně.

Zděšená maminka přiběhne a ohledává svého syna, který se na ní zubí ze země. Rudě se barvící nohavice si všimne hned. Steven má otevřenou zlomeninu levé holeně, ale nekřičí. Nikdy nekřičí. Steven totiž trpí kongenitální analgezií neboli vrozenou necitlivostí.

Neví co je to bolest, ani extrémní teplo nebo chlad. Jeho nervová zakončení si jich nevšímají.

Bez pudu sebezáchovy

Výše zmíněný Steve není vymyšlený, žije v Británii, v současnosti je mu 31 let, je ženatý a má tři děti. Jeho onemocnění se dědí po obou rodičích, takže žádná z jeho ratolestí jím naštěstí netrpí a nemusí se projít stejným peklem jako on.

Být dítě, které nic nebolí, není výhra v žádném případě. Nemá žádnou přirozenou brzdu, která mu přikáže neškrábat si oči, nestrkat ruku do vroucí vody, nerozkousat si do krve jazyk nebo prsty. Nebolí je plný močový měchýř, takže se těžko učí na záchod.

Ani následná dospělost není lepší. Představme si jen spánek – bez pocitu přeležení je jejich páteř během odpočinku stále vystavována nerovnoměrnému tlaku a chátrá, stejně jako jejich klouby.

Když pak žádají o pomoc lékaře, protože jsou kvůli artritidě odkázáni na invalidní vozík, na státní podporu nedosáhnou. Je totiž mnohdy podmíněná bolestí pacienta.

Mapa bolesti

Naše nervová soustava se skládá z mozku, kraniálních nervů, míchy, míšních nervů a nervů periferních, jejichž receptory zprostředkovávají jednotlivé počitky.

Vzruch v podobě elektrického signálu prolétne z místa vzniku skrze celou soustavu páteří až do centra uvnitř lebky. Pokud se spálíte nebo pořežete, reflex vás přinutí ucuknout, protože prst ohlásil vašemu mozku, že došlo k poškození, což je pro tělo nevýhodné.

Za informaci o bolesti zodpovídají specializovaná koncová čidla nervů, tzv. nociceptory. Pokud nefungují správně, je jich příliš málo anebo jejich chod něco blokuje, máte problém. Lidé s kongenitální analgezií mají většinou jeden z těchto příznaků.

Přehozená pojistka

Neurony, které mozku podávají zprávu o bolesti, potřebují ke správnému fungování sodíkové kanály, po nichž se informace může v těle pohybovat. Pokud je jejich vodivost omezená, bolest nemá jak do mozku dorazit.

Vědci doposud identifikovali 3 geny, které za vrozenou necitlivost mohou. SCN9A a SCN11A zodpovídají za správnou funkci sodíkových kanálů.

Defekt prvního způsobí, že kanál ztrácí vodivost, druhý naopak zahlcuje aktivitu kanálu natolik, že vytváří šum a signál z receptoru nemá šanci projít. Poslední z genů, PRDM12, snižuje počet nociceptorů samotných.

Za bolest silnější

Výsledky pokusů uveřejněné týmem mikrobiologů z londýnské Univerzity College v květnu loňského roku ukazují, že řešením by mohla být aplikace prostředků násobících bolest, které stimulují centra vnímání, tzv.

anti-analgetik, jako je například Naloxon. Od praktické aplikace jsou však ještě daleko, protože u většiny populace jsou pochopitelně pravým opakem kýženého účinku. Nikdo nepotřebuje zvyšovat utrpení umělým způsobem, protože s bolestí se samozřejmě žije těžko. Bez ní však mnohdy ještě hůř.