Konec 60. let v New Yorku. Ulicemi metropole se šíří podivný virus v podobě stovek nápisů „TAKI 183“ na nejrůznějších plochách. Jejich autor ještě netuší, jaký fenomén svým počínáním odstartoval. Zrodilo se graffiti a muž, který mu pomohl nevědomky na svět, se jmenoval…

…Demetrius, blízkému okolí známý pod přezdívkou „Taki“. Potomek řeckých přistěhovalců se živí jako pěší doručovatel zpráv a zásilek.

Při další ze svých nesčetných pracovních pochůzek zaregistruje na zdi jednoho z domů sprejem vyvedený nápis JULIO 204.

Když „dešifruje“, že trojčíslí na konci přesně odpovídá umístění ulice, na které se právě nachází, rozhodne se neznámého umělce napodobit.

Příští den už má ve své brašně kromě obvyklého množství dopisů i sprej, kterým při první příležitosti sdělí světu své poselství – TAKI 183.

Osudný rozhovor

Kreativita mladého pošťáka nezná mezí. Netrvá dlouho a Demetrius svou přezdívkou spolu s číslem rodného domu ozdobí snad každou volnou plochu v New Yorku. Otázka původu a významu tajemných nápisů začíná zajímat stále více obyvatel.

Odpovědí se jim dostane v roce 1971, kdy Demetrius poskytne rozhovor prestižnímu deníku The New York Times, kde celou záhadu vysvětlí.

Vystoupení z ilegality znamená zlom nejen v jeho životě, ale má zásadní dopad na celý budoucí vývoj novodobé graffiti scény.Z neznámého doručovatele dopisů se doslova přes noc stává obdivovaná hvězda a počet jeho napodobitelů každým dnem stoupá.

Rodí se legendární „tag“ a města, průchody i opuštěné plácky se s pomocí sprejů mění v souboj nejrůznějších grafických kreací a stylů. Hlavně v chudinských čtvrtích, tzv. ghettech, zuří o každý kousek volné plochy tuhý třídní boj. Jméno na zdi – to je symbol územní nadvlády a vzdoru vůči konzumní společnosti.

Přichází piece

Dalším mezníkem pro vývoj graffiti znamená počátek 70. let. Writer s přezdívkou SUPER KOOL 223 přináší do pouličního malování nový prvek, tzv. „piece“ – vybarvenou kresbu na zdi.

K rychlému a plynulému pokrytí velké plochy si pomůže speciálně upravenou širokou tryskou, kterou přidělá na plechovku s barvou. Nová technologie posune hranice street artu znovu o velký kus vpřed.

Tak jako graffiti samotné, není ani jeho historie složena jen ze světlých odstínů.

Odvrácenou stranou fenoménu je fakt, že krátce po jeho rozkvětu je jen dopravní podnik v New Yorku nucen vynaložit ročně stovky tisíc dolarů na jeho odstranění z ploch domů i dopravních prostředků. Malování po zdech dělí laickou veřejnost na dva tábory.

Někteří ho jako inovativní výrazový prostředek vítají, jiný ho však označují za vandalismus.

Nejdřív jeden, pak jedenáct

Odpor části „publika“ však pouliční malíře od stále většího kreativního zápalu jen těžko odradí. Umělec, který si říká FLINT 707, vykouzlí za pomoci 3D techniky první graffiti přes celý vagon metra.

V roce 1976 už je do barev s motivem americké vlajky ukryta celá jedenáctičlenná souprava.

Čisticí složky mají na pilno, ale trojice jmen CAIN, MAD 103 a FLAME ONE se svým společným činem už navždycky zapíše do dějin graffiti.

I když se svět graffiti snaží vymezit jakékoliv kategorizaci a zásahům vnějšího okolí, čas od času se stane, že se dvě odlišné kultury přece jen protnou. Může za to Američan Keith Haring (1958–1990).

Nadaný student výtvarné školy a tak trochu životní outsider začíná, stejně jako spousta jeho kolegů, s tvorbou svých děl na ulici. Jeho až geniálně prostý a přitom efektní styl však zcela ohromuje tehdejší představitele výtvarné smetánky i kritiky.

Poselství přes barvy

Popularita, kterou Haring díky své tvorbě získává, mu otevře cestu do médií. Ta pasují muže, který se netají svou homosexuální orientací, do role mluvčího celé graffiti scény. Keith Haring to nakonec z nejnižších pater street artu dotáhne až ke hvězdám.

Jeho díla obdivuje i sám Andy Warhol (1928–1987).

Životní pouť mladého umělce nakonec skončí předčasně, v necelých 32 letech podlehne AIDS. Po záblesku naděje, že by se graffiti mohlo více otevřít světu, však přichází pád na chladnou zem v podobě tvrdých represivních opatření.

Představitelé americké vlády ve snaze udržet psaní a malování ve veřejném prostoru pod kontrolou, investují miliony dolarů do výroby chemických čisticích prostředků, které sice odstraní jakoukoliv barvu, jsou ale zdravotně závadné.

Jediným výsledkem těchto kroků je tak přesun writerů zvenčí dovnitř souprav městské hromadné dopravy.

Rozdělila je smrt

Narůstající napětí a čím dál větší agresivita obou znesvářených stran vyvrcholí 15. září 1983, kdy je ve stanici newyorského metra zatčen a brutálně zbit policií mladý sprejer Michael Jerome Stewart (1958–1983).

Po zásahu strážců zákona upadá do bezvědomí, ze kterého se už nikdy neprobere. O 13 dní později umírá.

Po tragické události odmítnou někteří graffiti umělci pokračovat v předem vyznačené cestě a dobrovolně přijímají legální ochranná křídla v galeriích a soukromých sbírkách.

Část writerů se ale vůči systému ještě více zatvrzuje a v zakázané tvorbě naopak přitvrdí. Od počátku 90. let však graffiti scéna přece jen trochu poleví ve své neústupnosti. Kresby se často objevují v tištěných i internetových médiích.

S novými prostory přichází další možnosti sebeprezentace. Počátku třetího tisíciletí a výdobytkům moderní doby se tak začíná přizpůsobovat i někdejší Mekka undergroundu. Někteří ale neustupují.

„Je velmi vychytralé nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo mimo systém, kdežto umění systém má.

Když dáte graffiti do galerie, je to, jako když dáte zvíře do klece,“ vystihuje způsob smýšlení části subkultury writer HAZE. „Graffiti je báječná věc, pokud jste ten, kdo ho dělá,“ dodává pak ten, u kterého to všechno začalo – dnešní majitel autoopravny Demetrius TAKI 183.