Kolik má naše sluneční soustava planet? Ještě donedávna byla odpověď na takovou otázku snadná. Samozřejmě devět, jak víme od objevení Pluta. Jenže přišel rok 2006 a Mezinárodní astronomická unie rozhodla, že Pluto vlastně planetou není.

Devítka se však možná nakonec ukáže číslem neotřesitelným. V kosmických hlubinách se totiž něco hýbe.

Pluto nepřichází o své postavení mezi „velkými hráči“ jen tak zbůhdarma.

Mezinárodní astronomická unie v podstatě jen zopakuje již několikrát přijaté rozhodnutí, kterým například bylo z rodiny planet v polovině 19. století vyškrtnuto i těleso Ceres, obíhající v tzv. „hlavním pásu“ planetek mezi drahami Marsu a Jupiteru.

Od pražského kongresu v roce 2006 se tak pro menší tělesa splňující základní kritéria užívá označení trpasličí planety. Pro ty vyskytující se za drahou Neptunu pak plutoidy, z úcty k bývalé planetě.

A právě mezi nimi se nejspíš prochází neviděný objekt, který svým gravitačním tahem zakřivuje jejich dráhy.

Devátá planeta

Pokud devátá planeta skutečně existuje, obíhá 600krát dál od mateřské hvězdy než Země a 20krát dál než Neptun, tedy ve vzdálenosti zhruba 90 miliard kilometrů. Jeden oběh jí tedy trvá asi 10-20 tisíc let.

I tato extrémní perioda může být důvodem, proč si jí doposud nepovšimly zvídavé oči astronomů.

Její existence je vyvozena z podivného chování šesti objektů Kuiperova pásu, jejichž eliptické dráhy kolem Slunce všechny ukazují stejným směrem, ačkoliv se jednotlivá tělesa pohybují rozdílnými rychlostmi.

Všech šest také sdílí stejný sklon zhruba 30° pod rovinou oběhu velkých planet.

Této anomálie si všimli dva výzkumníci z Kalifornského technologického institutu v Pasadeně, Mike Brown a Konstantin Batygin, a výsledky svého zkoumání prezentovali letos 20. ledna:

„Myslíme si, že může jít o skutečnou Devátou planetu. Podstatná část naší soustavy je pořád neprozkoumaná, od starověku jsme objevili jen dvě nové velké planety, tohle by mohla být třetí.

Pravděpodobnost, že by se skupina vesmírných těles chovala tak, jak se chová naše šestka, sama od sebe, není ani tisícina procenta – v podstatě je to vyloučené.“

Nibiru se nekoná

Uším konspiračních teoretiků musí nová zpráva znít jako rajská hudba. Teoretický devátý svět přibližně odpovídá představě legendární planety Nibiru, z níž údajně pocházejí mimozemšťané zodpovědní za vznik lidského druhu.

Zároveň je jí připisována zodpovědnost za celou řada pozemských kataklyzmat, včetně vyhubení dinosaurů, neboť k nám kvůli své extrémně dlouhé oběžné dráze vysílá z Oortova mračna komety. Realita je však samozřejmě jiná.

Orbita hypotetické Deváté planety má být sice dlouhá, ale až k Oortovu mračnu rozhodně nedosahuje, takže komety se nekonají.

I kdyby v její dráze nějaké skutečně byly, těleso, u něhož se předpokládá hmotnost jako 10 Zemí, by je všechny bezpečně vyčistilo už v počátcích své existence.

Hon na planetu

Simulace ukazují, že Devátá pravděpodobně vysvětluje i podivné orbity trpasličích planet Sedna a 2012 VP113 a narušuje pohyb o dalších. Některé z objektů Kuiperova pásu kvůli ní obíhají po orbitách kolmých k rovině oběhu velkých planet.

Čtyři takové už se podařilo najít. „Když jsme ta tělesa našli, spadla mi čelist až na podlahu,“ přiznává Brown. „Objekty jako Sedna vyplynuly ze simulace samy od sebe, vypadalo to jako trefit dvě mouchy jednou ranou.

Když do ní ale zapadly i kolmé dráhy dalších těles, bylo to jako trefit navíc třetí mouchu obchvatem ve vedlejší místnosti.“

Chybějící článek

Další plynný obr ve sluneční soustavě zdaleka není tak zvláštním úkazem, jak by se zdálo. Svými proporcemi naopak odpovídá většině exoplanet, které jsme doposud našli.

„Jednou z nejpodivnějších věcí na jiných hvězdných systémech bylo, že jejich planety se velikostí v průměru pohybovaly někde mezi Zemí a Neptunem. Takový svět ale v naší vlastní soustavě doposud chyběl,“ vysvětluje Batygin.

Pokud někde v mrazivé prázdnotě nová planeta skutečně obíhá, posledním krokem je ji fyzicky spatřit. Teleskop Subaru z observatoře na Hawaii po ní už pátrá. Na konečné výsledky si však musíme ještě chvíli počkat.