„Je velmi svědomitý a naplněný vědomím povinnosti a zodpovědnosti.
S velkým úsilím se snaží proniknout do pro něj nezvyklých úkolů spojených s vládnutím, účastní se jednání tajné rady, neúnavně vyřizuje úřední záležitosti a poskytuje audience,“ chválí v roce 1655 Leopolda I. Habsburského benátský velvyslanec Giustinian.
V dětství nebyl Leopold I. Habsburský (1640–1705) vychovávaný pro vládu. Trůn měl připadnout jeho staršímu bratru Ferdinandovi IV. (* 1633), jenže ten v roce 1654 nečekaně umírá.
Na vladařské povinnosti se tak chtě nechtě připravuje Leopold, původně určený pro duchovní dráhu. Není žádný krasavec, ale typický Habsburk. Má velký nos, ospalé oči a vystupující spodní čelist.
I když se snaží, v praktické politice mu chybí rozhodnost a také vůle prosazovat svá rozhodnutí. Povahou se řadí mezi flegmatiky s velkou dávkou melancholie. „Jsem vůbec tím správným mužem pro takový úřad?“ klade si stále častěji otázku.
O odpovědi na ni pochybuje, ovšem navzdory tomu vždy dává všem najevo okázalost svého panovnického postavení.
Kdy stačí jedna poklona?
Velké audience probíhají na císařském dvoře ve Vídni dvakrát týdně. Pozvání na ně ovšem dostávají jenom ti nejvýznamnější. Leopold I. je osloví a pak už mlčí a nechává jim prostor, aby řekli, co mají na srdci. Všechno má na starosti kancléř.
„Při této příležitosti císař dohlížel ostřížím zrakem na to, aby byl do nejmenších podrobností dodržován přísný španělský ceremoniál,“ líčí současný rakouský historik Frank Huss. Obzvlášť komplikovaná jsou přijetí cizích vyslanců.
„Ceremoniál a takzvaná etiketa…svazuje život u dvora způsobem, který nemá nikde jinde obdoby,“ stěžuje si jeden z diplomatů. Pokud ale panovník vyrazí někam mimo Vídeň, už nejsou ceremoniály tak zkostnatělé.
Když je na cestách, například nechce, aby ho poddaní zdravili třemi úklonami provedenými v pokleku. Tentokrát mu stačí jenom jedna.
U stolu smí sedět jen císařovna
Hodiny ukazují přesně jednu hodinu odpoledne, když panovník usedá ke stolu. Jí sám, jediný, kdo si k němu smí přisednout, je císařovna. Během jídla se kolem něj motá spousta dvořanů, kteří ho mohou kdykoli oslovit.
Sedí na křesle pod zlatočerveným baldachýnem a uvolněně se baví s dvořany nebo poslouchá hudbu. Svůj klobouk si neustále nechává na hlavě. Chutě nemá nijak zvláštní, spokojí se s úplně běžnými jídly.
Přísnými španělskými pravidly se však řídí i při sestavování jídelníčku. „Jednou, když měl během postní doby přijet na návštěvu do Vídně saský kurfiřt Friedrich August I., císař nařídil, že se bude servírovat pouze ryba,“ píše Huss.
Po jídle vždy vyčkává, dokud se všechno nesklidí ze stolu. Sloužící dokonce musí stáhnout ubrus a přinést nový.
Dvořané musí přijít v gala
Leopold I. si libuje v černých šatech – kabátci a krátkých kalhotách, opět po španělském vzoru. Černá symbolizuje postavení panovníka. Na nohy si natahuje červené punčochy.
Celou jeho vizáž vždy korunuje velký klobouk s červeným perem, ten smí z celého svého dvora nosit pouze on. Ostatně v Hofburgu se za jeho vlády v oblékání všichni řídí pravidly stanovenými španělským dvorem.
Když je nařízena toaleta „malá toison“ přicházejí dvořané v jednoduchých černých šatech. Jakmile etiketa přikáže gala, černé šaty se doplní zelenými případně červenými rukávy a punčochami ve stejné barvě. Tzv.
„zlatá gala“ přikazuje ještě navíc zlatý pletený doplněk. Jestliže někdo přijde bez něho, císař se rozzlobí. Na dokonalý vkus si potrpí.
