Říkáme „čau“, aniž bychom tušili, že se zdravíme jako benátští sluhové. Klepeme či saháme na dřevo, když nechceme přivolat neštěstí, křížíme prsty pro štěstí a házíme mince do fontán, aby se nám splnila přání.
Některé zvyky provázejí lidstvo celé generace, jiné mají překvapivě mladé kořeny. Jejich původ se postupně ztrácí v mlze dějin, ale jejich kouzlo zůstává.
„Hlavně to nezakřiknout!“ řekneme, když se nám konečně daří, a vzápětí třikrát zaklepeme na nejbližší dřevěný předmět. Proč právě dřevo? Jedno z vysvětlení sahá k dávným představám, podle nichž ve stromech přebývají duchové a božstva.
Zaklepání je mělo přivolat na pomoc, případně odehnat zlé síly, které by mohly naše štěstí pokazit. Křesťanská tradice zase nabízí spojitost se dřevem kříže. Jenže historici nemají pro žádnou z těchto teorií jednoznačný důkaz.
Britský folklorista Steve Roud dokonce upozorňuje na možný mnohem mladší původ: v 19. století existuje dětská hra, při níž se hráč zachrání před chycením dotykem na dřevo.
Zvyk, který dnes praktikujeme automaticky, tak možná začíná na obyčejném dětském hřišti.

Překřížené prsty a slova, která cestují časem
Když někomu přejeme štěstí, automaticky překřížíme ukazováček a prostředníček. Oblíbené vysvětlení spojuje gesto s prvními křesťany, kteří údajně používali znamení kříže jako tajný symbol víry v dobách pronásledování.
Jiná teorie mluví o starém pohanském rituálu. Jenže ani jedno vysvětlení není spolehlivě doložené.
Britský folklorista Steve Roud upozorňuje, že písemné doklady o překřížených prstech se objevují až koncem 19. století, původně především jako ochrana před čarodějnicemi. Podobně zajímavý příběh ukrývá obyčejné české „čau“.
Přichází z italského ciao, které má kořeny v benátském výrazu s-ciào vostro, tedy „jsem váš služebník“. Původně jde o zdvořilostní pozdrav vyjadřující podřízenost, dnes jím přitom stejně snadno zahájíme rozhovor s kamarádem nebo třeba ukončíme telefonát.

Mince ve vodě: Přání, které má svou cenu
Zavřít oči, něco si přát a hodit minci přes rameno do fontány. Turisté to dělají v Římě u slavné Fontány di Trevi a doufají, že se do města ještě někdy vrátí. Zvyk má kořeny ve starých představách o obětech přírodním silám a nadpřirozeným bytostem.
Voda totiž odpradávna představuje zdroj života, ale také tajemné místo, kde podle lidových představ přebývají duchové. Mince v ní může fungovat jako dar nebo prosba o přízeň. U římské fontány se tradice házení peněz postupně spojuje především s přáním návratu.
Podobné rituály se objevují také u studánek, pramenů a takzvaných studní přání. Přestože dnes většina lidí nepřemýšlí o vodních božstvech ani dávných obětních obřadech, samotné gesto zůstává. Možná právě proto, že naděje na splněné přání nestárne.
