Většina klasických hudebních nástrojů se vyvíjela postupně a datum jejich vzniku ani vynálezce neznáme. Minimálně jeden je ale výjimkou! Dechové nástroje jsou buď dřevěné, anebo žesťové.
Ovšem striktní rozdělení platí jen do roku 1840. Tehdy totiž Belgičan Adolphe Sax (1814–1894), již dlouho přesvědčený o tom, že v hudbě něco chybí, vezme plátek typický pro dřevěné dechové nástroje a umístí ho na tělo nástroje žesťového.
Rodí se saxofon, který je sice z mosazi, jako třeba trubka nebo lesní roh, ale zvuk na něm vzniká rozkmitáním dřevěného plátku na hubičce jako u klarinetu! A k čemu tato netypická kombinace? Saxův hybridní vynález kombinuje z každého to nejlepší. Razantnost a sílu trubky, a zároveň citlivost a jemnost flétny.

Do orchestru to není!
„Nástroj s výrazným a zajímavým zvukem, který má velkou budoucnost,“ nadšeně popisuje v roce 1841 v časopise Journal des débats francouzský skladatel a hudební kritik Hector Berlioz (1803–1869), kterému Sax svou novinku ukáže jako prvnímu.
Skutečného veřejného přestavení se saxofon dočká až v roce 1844 na průmyslové výstavě v Paříži. V červnu téhož roku už má premiéru i Berliozovo dílo Chant Sacré, v němž hraje výraznou roli. Ovšem o přímou cestu ke slávě se nejedná.
Saxofon se obecně pro potřeby vážné hudby nehodí a ostatní skladatelé o něj nestojí. Mnozí ho jako skutečný nástroj doslova odmítají!
Sax však počítal hlavně s uplatněním ve vojenských kapelách a roku 1845 přesvědčí francouzskou armádu, aby tradiční lesní rohy a fagoty nahradila právě saxofony. O odbyt tedy nouzi nemá.

Rivalita, spory i pokus o vraždu
V roce 1846 si Sax nechá svůj vynález patentovat. Celkem jde o skupinu osmi nástrojů v různém ladění, které se vyrábějí v Saxově továrně v Paříži. Ta je i přes odmítání saxofonu klasickými orchestry velmi úspěšná a závistiví konkurenti se ji pokoušejí zničit.
Kradou Saxovy návrhy, v dílnách zakládají požáry a jeden útočník se dokonce pokusí Saxe ubodat nožem!
Vynálezce celé řady hudebních nástrojů, který už v dětství přežije pád z třetího patra, vypití misky z kyselinou, výbuch střelného prachu nebo topení se v řece, se už do konce života nezbaví pověsti katastrofisty a smolaře.
Stále musí platit soudní spory se svými rivaly, po vypršení platnosti patentu na saxofon přichází o výdělky a po sérii bankrotů nakonec zemře v naprosté chudobě.
Největšího milníku svého hlavního díla se nedočká…

Přítel jazzu
Po Saxově smrti v roce 1894 převezme vedení podniku jeho syn Adolphe Edouard (1859–1945).
Tehdy je saxofon ještě symbolem vojenských kapel, ovšem z Evropy už se jeho pověst začne šířit do USA. A tam si najde své nové místo – hodí se do tamních estrád, cirkusů a putovních show!
Na počátku 20. století se navíc v New Orléans začíná rozvíjet zcela nový žánr. Vznikne spojením afroamerické hudby, blues, ragtime i evropských hudebních tradic.
Na počátku v něm znějí hlavně trombony, trumpety či klarinety. Když se ale po první světové válce ruší armádní kapely a na trh se dostanou vyřazené saxofony, afroameričtí hudebníci z nich udělají nesmrtelný symbol jazzu!
Nástroj ďábla?
Ani ve 20. století to však saxofon nemá jednoduché. Okolo roku 1914 je zakázán v mnoha kostelích. Podle církve je spojený s eroticky laděnými tanci a nehodí se do chrámové hudby. Pasáže se saxofonem musí být vynechány.
Za druhé světové války označí saxofon nacisté za „zvrhlé umění“ a zakážou ho v podstatě všude! Odmítání nástroje souvisí především s tím, že je spojován s černochy.
Jako symbol americké imperialistické kultury je saxofon zavržen i v Sovětském svazu,
celkově rozdělí mnoho lidí na světě a často se mu říká ďábelský nástroj!
Na trochu kontroverzní saxofon dlouho hrají spíš muži, dokud ho ve slavném seriálu nevezme do rukou postavička Lízy Simpsonové! Popularita pak naroste i mezi dívkami…
