Zločinec může změnit účes, oholit si vousy, nasadit falešné jméno, a dokonce se pokusit zamaskovat svou tvář. Jenže na konečcích prstů si nosí něco, co se falšuje mnohem hůř. Nenápadné rýhy, obloučky a spirály jsou totiž u každého člověka jedinečné.

Lidstvo si jejich existence všímá už tisíce let, ale trvá překvapivě dlouho, než kriminalisté pochopí, že právě v nich se ukrývá dokonalý podpis pachatele.

Otisky prstů nejsou žádným moderním vynálezem. Už ve starověké Číně lidé vtlačují konečky prstů do hlíny a používají je při potvrzování dokumentů a smluv. Podobné stopy se objevují také na starověké keramice.

Nikdo však zatím neprovozuje kriminalistickou laboratoř a neporovnává rýhy s podezřelými. Otisk slouží především jako značka potvrzující, že člověk dokument skutečně podepsal.

Zásadní krok přichází až v roce 1823. Český fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787-1869) jako první systematicky popisuje a rozděluje papilární linie na prstech do devíti základních typů.

Jeho práce je na svou dobu převratná, ale policisté ji zatím nechávají bez většího povšimnutí. Kriminalistika si totiž ještě musí počkat na někoho, kdo pochopí, že lidský prst může být lepší než občanský průkaz.

Uzavírání smluv

V roce 1858 přichází důležitý okamžik v britské Indii. Úředník William Herschel (1833-1917) si všímá, že lidé při uzavírání smluv používají otisky prstů.

Začíná je proto vyžadovat při podepisování dokumentů, mimo jiné aby zabránil podvodům s výplatami penzí. Někdo se totiž může vydávat za zemřelého příjemce a dál si chodit pro jeho peníze. Otisky pomáhají odhalovat podobné podvodníky. Herschel navíc zjišťuje, že se kresba prstů během života prakticky nemění.

Skutečný kriminalistický potenciál ale pojmenovává skotský lékař Henry Faulds (1843-1930), který pracuje v Japonsku.

Všímá si otisků na starověkých keramických předmětech a v roce 1880 publikuje v časopise Nature článek, v němž navrhuje využívat stopy prstů k odhalování pachatelů. Dokonce upozorňuje, že mastné a zpocené prsty zanechávají na skle neviditelné otisky.

Policie tak získává možnost pátrat i po stopách, které pouhé oko téměř nevidí. Vědecký základ následně rozvíjí Francis Galton (1822-1911).

V roce 1892 vydává knihu Finger Prints a dokládá, že papilární linie mají mimořádnou identifikační hodnotu.

Krvavý otisk, který usvědčuje vražedkyni

Skutečně dramatickou zkoušku přináší rok 1892 v Argentině. V obci Necochea někdo brutálně zavraždí dva malé chlapce. Jejich matka Francisca Rojas obviní ze zločinu jiného muže, ale policie nenachází přesvědčivé důkazy.

Vyšetřovatelé dokonce podezřelého brutálně vyslýchají, jenže přiznání nezískají. Na místě činu se však objevuje krvavý otisk prstu. Do případu vstupuje policejní úředník Juan Vucetich (1858-1925), který vytváří vlastní systém třídění otisků.

Porovnává nalezenou stopu s otisky podezřelých a přichází šokující výsledek: krvavý podpis patří samotné matce zavražděných dětí. Rojas se nakonec přiznává. Jde o první známý případ, kdy otisk prstu pomáhá vyřešit vraždu a identifikovat pachatele.

V roce 1897 vzniká v Britské Indii další propracovaný klasifikační systém Edwarda Henryho (1850-1931) a roku 1901 zakládá londýnský Scotland Yard samostatnou daktyloskopickou kancelář.

Otisky prstů se postupně stávají běžnou součástí policejní práce. A tak zatímco zločinci přemýšlejí, jak nezanechat žádnou stopu, jejich vlastní ruce je mohou prozradit jediným dotykem. Stačí sklenice, klika nebo kousek skla.

Kriminalisté totiž konečně vědí, že člověk může lhát ústy, ale jeho prsty vyprávějí úplně jiný příběh.