Na první pohled na tom nic není. Prostě ponoříme brčko do nápoje a kapalinu nasajeme do úst. Za chvíli bude sklenice prázdná. Ale fungovalo by to tak všude stejně? A jak je to ve vesmíru s dalšími běžnými činnostmi, které děláme na Zemi?

I pokud byste se vydali „jen“ na Mount Everest, láhev s brčkem si neberte. Napít se z ní by vám totiž dalo pořádně zabrat! Proč? Při pití brčkem ve skutečnosti vůbec nenasáváme tekutinu, ale naopak vysáváme z brčka vzduch. Tím se uvnitř sníží tlak, načež vyšší okolní tlak tekutinu vytlačí vzhůru.

Ve výšce okolo 8000 metrů nad mořem je atmosférický tlak jen třetinový, proto bude síla tlačící nápoj do úst mnohem slabší. A pokud bychom se chtěli napít ve volném kosmickém prostoru ve vakuu, bez tlaku už bude síla nulová. Ve vesmíru tedy s brčkem rozhodně žízeň nezaženete!

Funguje ve vesmíru jo-jo?

Nahoru, dolu, nahoru, dolu… a dokud neuděláme chybu, bude kolečko na provázku pořád střídat tyto dva směry. Ve vesmíru, kde panuje tzv. stav beztíže, však žádné nahoru ani dolu neexistuje. Bude tam tedy fungovat jo-jo?

V roce 2012 se to pokusí zjistit americký astronaut Don Pettit (*1955) a jo-jo si vezme s sebou na Mezinárodní vesmírnou stanici. Jak dopadne pokus, jehož průběh si můžete pustit na Youtube?

I když jo-jo od rukou astronauta létá do všech stran, po rozvinutí se vždy poslušně namotává na provázek, stejně jako na Zem!

Jo-jo totiž nestojí na gravitaci, spoléhá hlavně na zákony zachování momentu hybnosti. A ty, pokud udržíte strunu napnutou, platí i v mikrogravitaci.

Dá se vytvořit bublina ve vesmíru?

A co si ještě vzít s sebou do vesmíru, abyste se na dlouhé cestě nenudili? Třeba bublifuk? Byl by nám tam k něčemu?

Na Zemi vzniká bublina tak, že doslova tlačíme vzduch proti mýdlové bláně. Ta se postupně roztahuje, jak překonáváme atmosférický tlak okolního vzduchu. Jakmile je tlak uvnitř bubliny stejný jako okolí, odpojí se od bublifuku a vzlétne.

A kdy praskne? Buďto ve chvíli kdy jsou tlaky vně a uvnitř už příliš rozdílné, anebo ještě dříve vlivem mikrokapiček vody obsažených v mýdle. Ty totiž samozřejmě silou gravitace padají dolů a tenká stěna bubliny je za chvíli neudrží.

Nabízí se představa, že ve volném vesmírném prostoru bublina nikdy nepraskne, protože kapičky vody tu směrem dolů padat nebudou. Ovšem v první řadě tam žádnou nevytvoříme!

Když foukneme do mýdlové blanky v bublifuku, při absenci tlaku ji z druhé strany nebude nic držet a rozpadne se.