Deštný prales v nitru rovníkové Afriky patří jen zvířatům a několika málo domorodým kmenům.
V téhle odlehlé části světa žijí lidé v izolovaných vesnicích, nikoho nezajímají, a kdyby se zde neobjevil nejnebezpečnější smrtící vir v moderních dějinách, nejspíš bychom o vesnici Yambuko a řece Ebola dodnes nevěděli.
V roce 1976 ředitel místní školy Mabalo Yokela vyrazí na misijní cestu po okolních vesnicích. Snaží se přesvědčit rodiny, že vzdělání je prima. Domů se vrací po dvou týdnech.
Protože zde nejsou žádné pořádné silnice a o železnici si tu mohou nechat jen zdát, pluje po řece. Vše probíhá jako vždycky, nic neobvyklého. Ale nejspíš během cesty potká nějaké zvíře, snad opici.
Možná se pomazlí, možná se jen o něco škrábne o větev a namočí ruku do vody. Nikdo neví. Jen krátce po návratu domů se mu udělá nevolno. Stoupne mu teplota, která se záhy změní v horečku. „Raději se zastavím v misijní nemocnici,“ rozhodne se.
Kéž by to byla malárie
Sestřička si ho zběžně prohlédne a má jasno: „To bude malárie.“ Yokelo dostane injekci a je poslán domů. V té chvíli už mu krvácí z nosu, krví má podlité i oči, horečka neustupuje. Nakonec umírá. Ženy ve vesnici mu připraví tradiční pohřeb.
Tělo je omyto – i se vší krví a exkrementy. Stejně tak sestřička v nemocnici jenom lehce omyje jehlu – jsou vzácné, a drahé a pacientů s malárií mnoho.
Během pár dnů neznámý virus zabije většinu žen z vesnice, které připravovaly pohřeb, a epidemie neznámé horečky se rozšíří i v celé nemocnici.
Smrtící epidemie
Do oblasti jsou vyslání epidemiologové a virologové. „Každá jehla se musí sterilizovat,“ vysvětlují sestřičkám základy lékařské péče. Přísná karanténa, zákazy pohřbů, důsledná hygiena – to vše pomůže epidemii během pár týdnů zkrotit.
„No, zkrotit,“ prohlásí pak smutně doktor Ngoi Mushola, který je pověřen vyřešením téhle události.
„Prostě jsme nikoho nepustili dovnitř ani ven, skoro všichni nakažení umřeli a nemoc pak neměla na koho přeskočit.“ Tak je objeven smrtící virus, který následně dostane název podle oné řeky, po níž se Yokelo plaví: Ebola.
V jednotě je síla
První snímek viru pořídí 13. října 1976 americký virolog Frederick A. Murphy. Vzápětí udeří další epidemie Eboly, tentokrát v Súdánu. První nakažení jsou z továrny na bavlnu, ale pečlivý průzkum pavouků, hmyzu a hlodavců, kteří se zde vyskytují, je negativní.
Kdo ví, odkud si pacient nula svou nemoc přiváží. Následují další nákazy a tím i objevy dalších kmenů: Ebola Reston napadá jenom opice a od člověka se drží dál. Další, už smrtící, ohniska se objeví různě po Africe, většinou jde o přenos z opic na člověka.
Ale žádný už není tak silný jako onen původní a první objevený kmen: Ebola Zaire.
Brutální zabiják
Inkubační doba je od dvou dnů do dvou týdnů. Nejprve přijdou horečky a bolest kloubů, pak křeče a krvácivý průjem. A to se dál stupňuje – pacient krvácí z nosu, z očí, z řitního otvoru, nakonec ze všech tělních otvorů.
Následuje vnitřní krvácení, buňky explodují a vnitřnosti se mění v páchnoucí rosolovitou hmotu. Zejména u jater dochází ke stavu, který patologové popisují jako: „místo orgánu jsme tam našli jen krvavou kaši.
Nic víc.“ Přenáší se hlavně krví nebo tělními tekutinami. Naštěstí od roku 2020 existují léky: REGN-EB3 a mAb 114. Jenže výrobní náklady jsou tak vysoké, že v Africe se dál umírá, a zbývá tak jediná tradiční léčba: dostatek tekutin a dostatek modliteb.
