Zavře knihu a dlaní setře slzy z obličeje. „Tak silné. Ta vůle k životu je obdivuhodná,“ povzdechne si. Tak obvykle vypadá hodnocení knihy Martina Graye (rodným jménem Mieczysławe Grajewskiho, 1922–2016) Jménem mých blízkých.
Je skvěle napsaná a líčící hrůzy páchané nacisty v Polsku tak naturálně, že ji nedoporučujeme citlivějším osobám. S Martinem projdete nechvalně proslulým varšavským ghettem a poté i vyhlazovacím táborem Treblinka.
Otec Henoch mu zemře při povstání v ghettu, bratři Izák a Jákob i s matkou Idou v Treblince.
Spí s pistolí v ruce
Kodrcá se potají připoutaný na podvozku nákladního auta z jednoho z nacistických pekel na zemi. Podaří se mu uprchnout! Později se přidá k Rudé armádě.
Stane se důstojníkem tajné policie NKVD. „Na velitelství jsem spal s pistolí v ruce,“ vzpomíná na neutuchající pocit nebezpečí, když ho zaúkolují rozbít antikomunistické skupiny v Polsku. Nakonec bere kramle a roku 1946 emigruje do USA, kde žije jeho babička.
Ve Státech ale nevydrží. S rokem 1960 se vrací do Evropy. Usadí se v jižní Francii. Začíná psát. Všechno své dílo sepíše ve francouzštině, ale na důchod se stěhuje, již coby dobře zajištěný muž, do Belgie. Tři dny před 94. narozeninami jej najdou mrtvého v bazénu jeho domu…
S námi určitě nebyl
Grayovy autobiografie jdou stále na odbyt. Jenže: Jsou to skutečné zážitky? Podle všeho jde sice o zdařilé, ale „jen“ romány, které by zajisté neměly takové prodeje, kdyby se vědělo, že si Gray druhoválečnou část vymyslel.
To ostatně již v roce 1979 tvrdí rakousko-britská historička a investigativní novinářka Gitta Serenyová (1921–2012). Ta žije od roku 1938 ve Francii, kde pomáhá sirotkům, ale poté musí kvůli napojení na odboj uprchnout.
Roku 1945 se jako pozorovatelka účastní Norimberského procesu a poté sjednocuje biologické rodiny unesených dětí, které byly dány na převýchovu.
Sporný případ dokreslí svědectví majora Wacława Kopista (1911–1993), se kterým má Grajewski podle své autobiografie sloužit.
„Ne, toho jsem nikdy neviděl,“ kroutí hlavou voják elitní polské jednotky Cichociemni, když mu ukážou staré fotografie podezřelého autora.
„Bylo nás 16, a jediný žid byl Zygmunt Sulima, můj dlouholetý přítel,“ dodává s tím, že s nimi Grajewski neměl nic společného. A shodných svědectví, i od přeživších tábora, se nakonec najde několik…
