Dnes zmáčknete tlačítko, ozve se krátké zabublání, za chvíli cvaknutí a voda je hotová. První elektrické konvice ale s tímto pohodlím nemají mnoho společného. Jsou pomalé, těžkopádné a člověk nad nimi musí stát skoro jako nad malým domácím kotlem.

Píše se rok 1891 a elektřina začíná pronikat do domácností. V USA představuje společnost Carpenter Electric Company jednu z prvních elektrických konvic. Podobné zařízení ve stejné době předvádí také britská firma Crompton & Co.

Jenže označit tehdejší výrobek za „rychlovarnou konvici“ je trochu odvážné. Voda se ohřívá pomalu a topné těleso není ponořené přímo ve vodě. Je ukryté v odděleném prostoru pod nádobou, takže teplo musí nejprve projít přes kovové dno.

Výsledek? Spíš elektrický experiment než spotřebič pro netrpělivého milovníka čaje. U některých raných modelů trvá ohřev vody kolem dvanácti minut. Navíc tu existuje jeden drobný problém: konvice sama neví, kdy má přestat. Člověk ji musí hlídat a vypnout.

Když zapomene, voda se postupně vyvaří a topné těleso pokračuje v práci naprázdno. To může spotřebič poškodit a v krajním případě představovat i požární riziko. Některé konstrukce se proto pokoušejí problém řešit různými pojistkami a bezpečnostními mechanismy.

V roce 1902 se například objevuje konvice Archer s topným tělesem uzavřeným v základně a jedním z prvních zařízení proti vyvaření. Bezpečnost pomalu dostává přednost před efektním vzhledem.

Spirála konečně putuje do vody

Velký skok přichází v roce 1922. Britský inženýr Leslie Large ze společnosti Bulpitt & Sons vyvíjí topné těleso, které může být ponořené přímo ve vodě. Drát je navinutý kolem jádra a chráněný kovovým pláštěm.

Najednou už není potřeba nejdřív rozpálit dno a teprve potom přes něj ohřívat vodu. Teplo putuje přímo tam, kam má, tedy do vody.

Konvice se tím stává podstatně účinnější a princip ponořeného topného tělesa se stává základem dalších generací elektrických konvic.

Jenže rychlejší vaření přináší nový problém. Čím rychleji voda vře, tím rychleji může člověk také něco pokazit. Pokud se konvice nevypne, voda zmizí a přístroj se dál zahřívá. Ideální spotřebič proto musí udělat jednu zdánlivě jednoduchou věc:

poznat, že voda právě dosáhla varu, a sám se vypnout. A právě tady přichází na scénu britská dvojice Bill Russell a Peter Hobbs.

V roce 1955 představují model K1, který je považován za první plně automatickou elektrickou konvici.

Pára zmáčkne vypínač

Princip K1 je krásně jednoduchý a trochu připomíná domácího mechanického sluhu. Když voda začne vřít, vzniká pára. Ta se vede otvorem ve víku k bimetalovému pásku. Ten se vlivem tepla ohne a mechanicky přepne vypínač. Ozve se známé cvaknutí, a je po všem.

Konvice přestává topit, zatímco člověk může pokračovat v tom, co dělal, aniž by musel každou chvíli kontrolovat, zda už voda náhodou nezmizela.

Model K2, který přichází v roce 1960, princip dále zdokonaluje a stává se velmi populárním.

Později se přidávají další bezpečnostní prvky, například ochrana proti zapnutí bez dostatečného množství vody, tepelná pojistka, dokonalejší termostaty, izolované rukojeti a později také bezdrátová základna s kontakty.

Moderní konvice už tak není jen nádoba s topnou spirálou. Je to malý elektrický systém, který hlídá teplotu, proud i vlastní bezpečnost.